V čekárně

Jak jsem již psal, mám nyní „tříměsíční prázdniny“, které ale strašně rychle utíkají. Jedním z důvodů je i to, že se snažím ten čas využít maximálně, jak to jde, a tím zaměstnat svou mysl. Protože není nic horšího, než mysli nechat prostor na svobodomyslné lelkování. Pak bych se utápěl v katastrofických scénářích a odbývající minuty do verdiktu po očekávaném CT, by byly doslova nesnesitelné.

Asi něco nepochopitelného pro někoho, kdo tohle – naštěstí – nikdy neměl možnost osobně zažít.

Čas jakoby zařadil jiný, vyšší rychlostní stupeň a události se kolem mě jen míhají. A já je v sedě sleduji jako rozmazanou čmouhu. Někdy jsem toho všeho plný a potřeboval to vyventilovat, ale nejde to. Což pochopí jen ten, kdo je na tom stejně, případně to už – bohužel – zažil.

Nás, onkologických pacientů, je strašně moc, než je zdrávo a nelepší se to, spíš naopak. Narážím na to všude kolem sebe. Nejedná se jen o slavné osobnosti, jejichž osudy nám média a sociální sítě vyprávějí. Řekl bych, že ta „sfyně“ je nestranná, protože – jako štěstí nechodí po horách, tak ona si nevybírá a kácí i v našich řadách.

Až teprve, když jsem se sám objevil v jejím hledáčku, jsem zjistil, jak moc velký záběr má. A i když se tváříš jako pozitivita sama, stejně ti v tom nejméně vhodném okamžiku připomene, že jsi na jejím menu a nehodlá se tě vzdát.

Takže co ti zbývá?
Vydržet? Nepolevit? Nevzdat to?
…jak jednoduché, když se to takhle napíše.

Chtěl bych tímhle článkem vzdát hold i těm, co bojovali do konce, ale bohužel žili na okraji společnosti, nebo nebyli zrovna vzorem správného občana. Ať už díky svým dřívějším nešťastným rozhodnutím, nebo okamžikům, které je na tuhle stranu dostaly. V boji to mají – nebo bohužel měli – úplně stejné, ať si o nich kdokoliv myslí cokoliv.
Možná bych dokonce řekl, že i těžší, protože když nežiji na okraji společnosti, mám kolem sebe plno lidí, kterým na mně záleží a samozřejmě i naopak.

Nesuďme.
Protože jednoho dne se může stát, že se s tím člověkem potkáš v čekárně. A pak najednou zjistíš, že vás spojuje víc, než vás dělí. A že vám zůstala už jen jedna společná touha:

Žít dál !