Brazílie (02/24) 11.díl

Ilha Grande – Pico do Papagaio (10.den)

První ráno na ostrově Ilha Grande a my se rozhodovali, jakým způsobem ho tady strávíme. Bylo nám slíbeno, že navštívíme nejkrásnější pláže, ale ráno to podle aktuální předpovědi vypadalo, že spíš bude pod mrakem a sem tam pršet. Jelikož další den to mělo být o poznání lepší, skupina se dohodla na dnu volna, na oddech a případný průzkum okolí.

Ale lenošení nebyl nikdy můj styl, obzvláště na místech, kam se nejspíš už nikdy nepodívám znova. Vyhecoval jsem další čtyři spolucestovatele k výkonu, který jsem si z počátku neuvědomoval ani já. Přímo nad vesničkou se nacházel Pico do Papagaio, koukali jsme na něj z našeho hotelu. Holá skála, ve tvaru zobáku papouška, se vypínala nad zalesněným kopcovitým tereném ostrova. Po Pico da Pedra d´Água (1031 m) to je druhý nejvyšší vrchol ostrova a se svými 982 metry a ikonickým tvarem je dosti nepřehlédnutelným prvkem místní panorámy.

Úkol zněl jasně, dopoledne vylézt na vrchol po značeném trailu, pokochat se výhledy, vrátit se a teprve poté se případně vyválet na místní pláži. Podle našeho průvodce to nemělo být tak náročné a dalo se to vyjít i v žabkách. 😀 Kopce mi nedělaly problém, přece jenom jsem měl něco vrcholů našlapaných, takže po snídani jsme, plni odhodlání, vyrazili. V baťůžku jedna malá lahev vody a energetická tyčinka, jako odměna po zdolání vrcholu.

Chvíli jsme šli uličkami vesničky, vrchol byl pořád v našem zorném poli. Pak jsme po kamenité cestě, spojující protilehlé strany ostrova, začali mírně stoupat, procházejíce bujnou vegetací. Asi po 1500 metrech jsme narazili na ukazatel začátku trailu na Papagaio. Vlastně malá stezka odbočovala z hlavní cesty vpravo, přímo do pralesem zarostlé stráně. Z ukazatele jsme nebyli moc moudří, jediný viditelně uchopitelný údaj byl údaj o 1 km. Až posléze jsme pochopili, že se nejedná o délku trailu, ale o vystoupaných nadmořských metrech na vrchol.

Zpočátku nám vyšlapaná stezka v hlíně nedělala problémy, ještě jsme byli plni energie a odhodlání. Okolní prales houstl, nebe nebylo vidět a cesta byla čím dál složitější, sem tam stromy přes cestu. Přibývaly úseky s kameny a kořeny, některé úseky byly i dosti příkré. K tomu si ještě přidejte místní neskutečnou vlhkost, aby byl obraz kompletní. Pomalu, krok za krokem, jsme zdolávali to, jakoby nekonečné stoupání, minuty se měnily v půlhodiny a ty v hodiny. Energie i odhodlání šly dolů v přímé úměře zdolaným metrům k vrcholu. Párkrát jsme se museli i vracet, protože jsme špatně odbočili a cesta nikam dál nevedla. Hodina, pak druhá a my už častěji museli zastavovat, abychom popadli dech a alespoň polkli trochu naší vody na osvěžení.

Naštěstí jsme se snažili udržet vtipnou náladu a špičkovali jsme se dál k dalšímu výkonu. Myslím, že také dost pomohlo, že jsme nikdo nevěděl, kam vlastně jdeme a co nás čeká, podruhé by to bylo určitě jiné. Okolo stezky byla neprostupná zeleň, hlasy ptactva upozorňovaly na příchozí nezvané vetřelce. Cestou jsme přešli dva brody malého potůčku, průzračně čisté vody, kde jsme se vždy osvěželi. Nakonec se před námi v zelené stěně objevil šedý skalní pískovcový masiv, který jsme postupně začali obcházet a stoupat k cíli. Polední úsek byl už náročnější, museli jsme šplhat po srázu a držet se připraveného lana a okolních kořenů.

Vyšplhali jsme až na úplný vrchol a před námi se otevřel neskutečný výhled. Po třech hodinách usilovného monotóního stoupání a šplhání jsme stáli na holé skále a užívali si pohled na celý ostrov pod nohami. Přímo na zobáku papouška, pod námi byla dechberoucí hloubka, sám jsem se na okraj neodvážil, přece jenom výšky mi nyní moc dobře nedělají. 😉

Strávili jsme zde asi dvacet minut, v eufórii vydýchávajíce dosavadní výkon. Sledovali jsme provoz lodí v přístavu a na moři okolo ostrova, přece jenom z ptačí perspektivy byl ohromný rozhled do všech stran. Kontrast ostrovů zeleně obklopené modří moře a nad vším tím plující bílé mraky, to určitě stálo za to, sem vylézt. Nemohli jsme tu ale být dlouho, přece jenom nás čekala stejná cesta zpátky.

Mysleli jsem, že cesta dolů bude rychlejší, ale mýlili jsme. Museli jsme si dávat větší pozor a už jsme měli i nohy dosti unavené, takže rychlost tomu odpovídala. Časově to vyšlo skoro stejně, celkově jsme byli na 12 km trailu, i s oddychem na vrcholu, šest hodin. Každému po cestě došla voda, dokonce jsme se odvážili pít vodu z potoka, taková byla žízeň. Tu jsme dole ve vesničce zahnali nákupem vychlazeného piva, které do nás okamžitě padlo.

Zbytek dne jsme strávili už poklidnějším způsobem. Po převlečení totálně propocených věcí jsme chvíli poleželi u moře, nabírajíce sílu paprsků slunce. Večer jsme šli na společnou večeři a zapili náš neplánovaný heroický výkon.

Zitra bude snad konečně ten plánovaný pohádkový relax… 😉