Brazílie (02/24) 9.díl

Puerto Iguazú (Argentina) – Itaipú (8.den)

Již brzo ráno jsme z ranče vyjeli naším minibusem směrem k nedalekým hranicím. Bylo krásné počasí, cesta utíkala a tak po chvíli jsme už stáli ve frontě na hraničním přechodu do Argentiny. Ozbrojená pohraniční stráž obešla minibus a jelikož jsme se jim asi nezdáli ničím nebezpeční, pustili nás dál. Náš cíl cesty nebyl daleko, nějakých 30 km, proto jsme už za chvilku vystupovali na velkém parkovišti. Stáli jsme před vchodem do Parque nacional Iguazú, nacházející se nedaleko od města Puerto Iguazú, na druhé straně vodopádů.

Tentokrát jsme nepokračovali k vodopádům vyhlídkovým autobusem, ale zde měli pro turisty připravený doslova šinkansen. 😀 Tato miniaturní zelená střela, dříve asi sloužící jako důlní vláček, nás odvezla po kolejích blíže k místu, kde začínaly vyhlídkové trasy. Už jenom tahle jízda byl zážitek, kodrcali jsme se, sedíce na na dřevěných lavicích, v otevřených vagóncích a vlasy nám rychlostí vlály. Naštěstí to nebylo zase tak daleko, tak se to dalo přežít. 😀 😀 😀

Pak jsme se už vydali po vyznačených trasách směrem k vodopádům. Oproti včerejšku to bylo jiné v tom, že tentokrát jsme chodili po můstcích nad různými přítoky řeky, které se následně vodopády vrhaly dolů. Byl to pro mě zase úplně jiný zážitek, sledovat ty masy čiré vody padající do hlubiny a přitom být osvěžován stoupajícím vodním oparem. K tomu nám krásné sluneční počasí místy vykouzlilo nad vodopády duhu, což v celkovém kontrastu se všudepřítomným zeleným pralesem vykouzlilo neskutečné výhledy a následné záběry pro focení.

Nakonec jsme opět došli až nad Ďáblův chřtán a měli možnost vidět celý rozsah vodopádů pod sebou. Sice jsem jiné takové vodopády ještě neviděl, ale jsem přesvědčený, že v seznamu přírodních divů světa jsou vodopády Iguazu oprávněně.

Po prohlídce nám vyhládlo a tak jsme cestou zpátky v Brazílii dojeli do místní žrádelny, které jsou pro turisty přímo dělané. Menu ve formě švédských stolů s nepřeberným množství jídla jsme všichni ocenili, nacpali jsme se, co se do nás vešlo. 😀

Ještě jeden cíl jsme ten den měli a né jen tak ledajaký. Nepochybuji o tom, že tady máte pořád málo divů, proto vám nabízím další a to jeden z oficiálních divů moderního světa. Jedná se o vodní elektrárnu Itaipú, v překladu zpívající kámen, ležící na řece Paraná na hranici Brazílie a Paraguaye. Tato ohromná stavba má skoro 8 km dlouhou a místy až 196 m vysokou hráz. Elektrárna byla po sedmi letech stavby dokončena v roce 1982, nyní pokrývá zhruba 15 % spotřeby elektrické energie Brazílie a 90 % spotřeby Paraguaye. Při napouštění přehrady došlo bohužel k zaplavení vodopádů Saltos del Guairá, které byly do té doby nejmohutnějšími na světě, vodní energií 8x překonávaly vodopády Iguazu.

Když jsme přijeli k vstupní bráně měl jsem pocit, že vjíždíme do tajného chráněného objektu, ozbrojení strážci to jen potvrzovali. Zaparkovali jsme náš minibus na velkém odstavném parkovišti a my přesedli do přistaveného vyhlídkového autobusu. Cestou k elektrárně jsme všude potkávali různě veliká stáda volně se pasících kapybar.

Autobus nás nejdříve přivezl pod stěnu vysoké hráze, přičemž jsme míjeli 20 turbín, každá má výkon přes 730 MW. Dále s námi vystoupal po regulérní dvouproudové silnici přímo na hráz a my tak mohli vidět celou stavbu i s vodní plochou v celé mohutné kráse. Jestliže nám dopoledne příroda vyrážela dech vodopády, tak odpoledne to bylo zase stavební umění inženýrů a dělníků na tomto betonovém monstru. Na konec modré vodní plochy jsme samozřejmě nemohli vidět ani za krásného počasí, protože udávaná délka přehrady je až 170 km. 😉

Část hráze jsme přejeli a pak se zase vrátili k našemu minibusu. Zde v obchodě se suvenýry jsme nakoupili nějaké tretky a následně jsme odjeli zpátky na náš ranč. Zde jsme měli do večera volnou zábavu u bazénu, která nám po celém dni na slunci přišla vhod. Osvěžení a vycachtaní jsme si potom vychutnali objednanou grilovačku, kdy nám majitel ranče osobně ugriloval argentinské steaky na různé způsoby. Pro tyto steaky si dokonce prý sám dojížděl na černo za nedaleké hranice. 😉 A čím víc to bylo nelegální, tak o to víc to bylo lahodnější, maso se úplně rozpadalo na jazyku. Samozřejmě i alkohol tu měl svou roli, ale nikdo to nepřeháněl, protože jsme museli následný den brzy vstávat. Po čtvrté hodině byl odjezd na letiště a čekal nás opět přelet zpět do Ria de Janeira a transfer na další cíl naší dovolené.

To prý už bude jako v pohádce a budeme si zbytek dovolené jen užívat nejkrásnějších pláží. Tak uvidíme 😉