Brazílie (02/24) 2.díl

Rio de Janeiro (2.den)

První ráno v Riu bylo slunečné, teplota pro středoevropana v únoru opravdu neskutečná. Při pohledu z terasy v posledním patře hotelu, jsme mohli obdivovat známá panorámata města. Hotelová čtvrť táhnoucí se do dáli s mořem omývajícím pláž Copacabana a v pozadí s charakteristickou dominantou Cukrovou homolí. Bohatá snídaně byla samozřejmě i tady uzpůsobená nám turistům, s prvky místní kuchyně, takže jsme určitě nestrádali.

Naše první kroky vedly opět na pláž a po ní jsme se vydali na její konec. Už nyní byla pláž celkem plná, nahrával tomu i fakt, že zrovna probíhal ve městě karneval. Takže jsme mezi ostatní turisty zapadli a mohli si v klidu užívat místní atmosféru. Míjeli jsme stánky nejenom s občerstvením, hřiště na různé sporty, nebo místa s cvičícími prvky. Po chodníku, v obou směrech, běhalo velké množství zapálených běžců, nebo nás míjeli cyklisté. Do toho všeho hrála na pláži dosti hlasitá hudba. Proto jsme si, plni vjemů, ani neuvědomili, jak nám ta několika kilometrová procházka vlastně utekla.

Na konci nás čekal jeden z dnešních cílů, vojenská pevnost Duque de Caixas. Museli jsme projít přes bránu vojenské posádky a po upravené cestě jsme začali stoupat na vrchol kopce, na níž se pevnost vypínala. Cestu nám zpříjemňovaly malé opičky, z řádu ploskonosých, které vyžadovaly pamlsky. Bylo vidět, jak si z turistů udělaly stálý příjem potravy, neprojevovaly žádný strach, spíš byly drzé. 😉

Asi po třiceti minutách jsme se vyšplhali na vyhlídku pod vstupní branou do komplexu pevnosti. Zde se nám z výšky naskytl nádherný pohled. Na skoro nekončící písečnou pláž, která pozvolně přecházela ve všudepřítomné město. Poté jsme prošli branou a měli jsme možnost si prohlédnout vybavení pevnosti. Pevnost, postavená v roce 1779, sloužila jako součást obranné strategie města, děla jsou tu k vidění dodnes. Odtud byl výhled na všechny strany, v dáli jsme viděli již zmiňovanou Cukrovou homoli, nebo nad městem vypínající se sochu Krista.

Další naše kroky vedly na rozhraní chudinských čtvrtí, favel, Babilonia a Chapeu Mangueira, kde byla českosloveskobrazilská mozaika. Měla být symbolem přátelství mezi těmito zeměmi, na části se prý podílel i náš průvodce.

Kousek od ní byl vyhlášený Bar do David, kde jsme mohli ochutnat Davidovi speciality. Já jsem si vybral prý nejlepší žebírka v Riu, ostatní třeba saláty z plodů moře. O ledově vychlazené pivo a caipirínu zde nebyla nouze, takže jsme pak odcházeli velmi spokojení. 😀 😀 😀

Cestou zpátky jsme pomalu šli pískem po pláži, kde na nás narážely celkem bujné vlny oceánu. Voda byla osvěžující a my, i když bylo pod mrakem, jsme začínali, pod stékajícím potem, pěkně chytat červenou barvu. Došli jsme na hotel a zbytek odpoledne jsme už měli volný program. Jelikož nahoře na hotelové terase byl i malý bazén s barem, u mě volba byla jasná. 😀

Protože ale nejsem ten typ, co letí na druhý konec světa, aby se tam válel na pláži nebo u bazénu hotelu, tak mi to k večeru nedalo a vydal se s ostatními prozkoumávat okolí. Tentokrát jsme šli opačným směrem, až nás nohy zanesly na další známou místní pláž Ipanema. Brazílie je známa svou otevřeností, ale tady mě ta otevřenost doslova překvapila. Myslím si, že jsem tolerantní a viděl už hodně, ale tady si heteropáry musely připadat, že jsou opravdu divné ony. 😀

Je fakt, že to tady doslova žilo. To všudepřítomné hemžení lidí, různých národností a barvy pletí, hlasitá hudba, zpěv a tanec, bylo na každém kroku. Postupně s přibývajícím stmíváním jsme došli až na vyčnívající cíp zátoky, který byl doslova plný mladých bavících se lidí. Ti zde, s alkoholem v ruce, vyhlíželi západ slunce, ganja zde byla cítit na každém kroku. O bezpečnost se tu staralo velké množství plážových policistů, takže nikdo z nás, strach neměl.

Už za tmy jsme se pomalu vraceli k hotelu, koupili jsme i nějaké první cetky, na co také čekat, suvenýrů nikdy není dost. Na první den jsme byli celkem ušmajdaní, ale celá dovolená je teprve před námi. Za mě spokojenost a těším se na další den.

Tak zítra 😉