Cesta, která se zvrhla (11.den)
„Dlouhý přesun do Pokhary měl být jen další etapou cesty. Nakonec z toho bylo 15 kilometrů na řece a další dávka adrenalinu.“
Po včerejším dobrodružství v místním parku nás čekal další transfer do dalekých končin Nepálu. Brzká snídaně proběhla pod dohledem místních mazlíčků, následně rychlé balení zavazadel a loučení s místním personálem. Ano, i tohle patří k cestování, protože když máte cestu jako maraton a někde se zdržíte více dní, tak vám to tam přiroste k srdci. Nástup do našeho připraveného minibusu a vyrážíme dál, zanechávajíce Safari Club v zádech.
Mířili jsme do Pokhary, ale ještě mezitím nás čekalo další malé zpestření cesty. Silnice nás vedla do kopců, kde jsme kopírovali řeku tekoucí hluboko pod námi. Místy nás od srázu dělily centimetry a slabším povahám to určitě nedělalo dobře.
Zarostlé zelené stráně kopců střídaly terasovitě obdělávané pozemky s obydlími rolníků. Přes řeku vedly vysoké visuté lanové mosty pro pěší a až na vrcholech kopců jsem zahlédl táhnoucí se lanovky. Asi to tady mají velmi složité s dopravou materiálu a vypěstovaných plodin, když silnice spojující s ostatním světem je vysoko na stráni na druhé straně řeky. Provoz byl velmi hustý a pomalý, k čemuž výrazně přispíval i stav vozovky. Kolem desáté jsme zastavili na místě, které vypadalo jako větší odpočívadlo. Dominovalo mu jedno přístřeší, které s věcmi před ním jasně definovalo, co bude následovat.
Další adrenalin navíc. Samozřejmě jen pro ty, co chtějí.
No… ale to bych nebyl já, kdybych do toho nešel. 😄
První kapky mi stříkají do obličeje a já doufám, že červená záchranná vesta mi případně pomůže. Sedím na levé straně modrého nafukovacího raftu a nohy mám pevně zaražené pod válcem sloužícím jako sedačka. Ve žluté helmě se nejspíš tvářím odhodlaně, v rukou křečovitě svírám pádlo.
Šedivá voda řeky Trishuli se vůbec netváří přívětivě a naléhavý hlas kormidelníka v zádech tomu dodává vážnost.
„Rychle, rychle!“ slyším povel, a tak zabírám s ostatními pádlem a míříme vstříc další vlně. Narážíme na ni bokem a voda se přelévá i do raftu. Suché místo už na sobě asi nenajdu. Periferně vidím druhý raft před námi a další tři hlídající minikajaky, mizející střídavě za vlnami. Jedna vlna za druhou, tempo záběru se zrychluje úměrně naléhavosti povelů hřmících zezadu.
Nahoru, dolů. Chvílemi pozadu.
Rozbouřené úseky střídají ty líné, tzv. až „polévkové“.
Nestíhám sledovat okolí. Nevěřil bych, jak mě dokáže ten adrenalin z plavby úplně pohltit. Uvědomuji si, že jsem tím pohlcen a začíná mě to i bavit a těším se na další vlnu.
Kormidelník měl trasu najetou a ti blázni v kajacích se místo záchrany snažili někoho shodit – to by byl nejspíš jejich vrchol zábavy. Takovou radost jim ale neudělám. Držím se pevně, časem tělem kopíruju pohyby raftu a cítím se dokonce bezpečně.
Aniž bych si to uvědomil, ujeli jsme 15 km po proudu řeky. Rafty zakotvily u velkých kamenů na pravé straně řeky. Vylezli jsme na břeh, vzali pádlo a po vyšlapané úzké stezce jsme se vyškrábali až k řetězovému mostu a přes něj došli do vesnice na druhé straně. I tohle byl pro někoho skoro nepřekonatelný úkol, ale nakonec jsme přešli všichni. Připravená hadice s vodou venku před malou restaurací přišla vhod, abychom ze sebe spláchli to šedé cosi proudící v korytě. Za odměnu nás čekal oběd připravovaný přímo před námi – rýže, nudle, různá zelenina, nejspíš drůbeží maso a hlavně pivko na doplnění pitného režimu.
Pak už taková zábava nebyla. Museli jsme přece dojet do Pokhary a ta byla ještě opravdu daleko. Nasedli jsme do našeho přibližovadla a vydali se dál. Cesta se nezlepšila, ale asi jsme si uvědomili, že už to lepší o moc nebude. Jediná zábava byla buď v klimbání, nebo ve sledování provozu a sídel, která jsme projížděli. Asi kolem 17. hodiny jsme vydrncaní konečně dorazili do cíle. Překvapil mě útulný pokoj hotelu. Ubytoval jsem se a samozřejmě ihned vyzkoušel sprchu, protože po celém dni na cestě jsem určitě vůní předčil i místní tažné muly. 😉
Den ještě nekončil. S průvodcem jsme udělali průzkumné kolečko okolí hotelu a pak jako obvykle s večerem našli restauraci, kde jsme zakončili dnešní den výjimečným pokrmem a nějakým lahodným mokem.
Další dobrodružství, které nebylo zpočátku v plánu.
A jako obvykle nelituju ani vteřiny a vynaloženého dolaru navíc.
💖 Žít se musí teď !!! 💖
💬 Pokud ti něco zarezonovalo, napiš mi to.
⬇ Komentáře a hodnocení najdeš hned pod souvisejícími články. Budu rád, když se ozveš. ⬇
Díky, že jsi dočetl až sem. 🙏
