Schody k Pagodě míru (12.den)
„Pokhara nás přivítala mraky místo výhledu na Annapurnu. Den ale nakonec přinesl víc než jen projížďku po jezeře – a „jednoduchý trek“ podle itineráře taky ukázal svou pravou tvář.“
Probuzení v Pokhaře mělo mít v sobě něco majestátního, ale počasí opět nezklamalo. Místo abych se díval na slibované největší převýšení planety, tak jsem z okna hotelu (800 m n. m.) viděl opět jen mraky. Někde tam za nimi se skrývala Annapurna I se svým vrcholem ve výšce 8091 m n. m.
Napadlo mě, že ještě mám jeden den. Třeba se štěstí pousměje a hora se mi ukáže.
Po vydatné snídani na otevřené terase jsme měli sraz před hotelem. Náš první cíl nebyl daleko, tak jsme vyrazili tentokrát pěšky. Naše kroky vedly k místnímu jezeru Phewa, do malého přístaviště. Zde už čekala připravená velkokapacitní šlapadla s modrou konstrukcí a místními kormidelníky. Oblečeni v záchranných vestách jsme nasedli a pomalu vypluli na jezero. Jelikož celé šlapadlo bylo i s námi dost těžké, přišla kormidelníkovi pomoc i z našich řad. Ta se nakonec zvrhla v soutěžení s druhým šlapadlem.
První zastávka byla na nedalekém malém zeleném ostrůvku. Z dálky vypadal zarostlý vzrostlými stromy, ale po přistání jsme zjistili, jak se mýlíme.
Pominu-li velké množství turistů a k tomu odpovídající počet místních prodejců s jednoduchými stánky, tak malému prostoru dominovala stavba Jezerního chrámu – Tal Barahi.
Bohužel chrám ve stylu pagody, postavený z kamene s dvoupatrovou doškovou střechou, zrovna procházel rekonstrukcí. Museli jsme se tak spokojit jen s posvátnou atmosférou místa. Všude přítomné hořící obětní svíčky nebo doutnající vonné tyčinky doplňovaly zvuky rituálních zvonů různých velikostí. Celý ostrůvek byl opravdu malý, proto jsme se po chvíli opět nalodili na naše šlapadla a vyrazili tryskovou rychlostí dál. 😉
Po opětovném bratrovražedném závodu jsme přistáli na břehu jezera, v přístavišti na úpatí kopce Anadu. Do teď mi přišel ještě svět normálním…
Dívám se dál a výš před sebe a sotva lapám po dechu.
Nejspíš už mám promočené úplně všechno oblečení. Ta místní vlhkost k tomu je šílená.
Opravdu jdu monotónním krokem, nesnažím se o nic víc než o další krok a zdolat tím schod před sebou.
Cítím, jak mi hoří obličej a nestačím utírat pot stékající v čůrkách z čela.
Na chvíli si musím sednout, napadá mě. Jinak zkolabuji.
Sedím a dívám se dolů na klikatící stezku z nepravidelných schodů vedoucí zelenou džunglí na vrchol kopce. Hledám ostatní, ale zrovna nikdo není na dohled.
Tep se mi pomalu uklidňuje.
Naposledy se napiju z malé lahve vody a odhodlaně se zvedám vstříc dalším schodům.
To už dám. Už to nemůže být daleko.
Dole byla cedule s časem 45 minut a ty už dávno vypršely.
Jdu.
Pohled upřený pod nohy.
Nepřemýšlím. Jen se soustředím na další krok.
Konečně se začíná zeleň rozestupovat a já vycházím na otevřené prostranství.
Krok se mi z posledních sil zrychluje.
Jo!!!
Tak jsem ten „jednoduchý trek“, jak píší v itineráři, zvládl. 😉
To je ona. Stúpa Pokhara Shanti, také známá jako Pagoda světového míru.
Zářivě bílá stavba stojí na dvou kruhových vyvýšených úrovních protnutých velkým schodištěm. V kontrastu s tím se odráží zlatý lesk z věžičky a čtyř výklenků s Buddhy, mířících do všech světových stran.
Pokud jsme chtěli absolvovat další schody, museli jsme si tentokrát zout obuv.
Ale co už.
Kdy se sem ještě vrátím…
A samozřejmě jsem se vyplazil až nahoru.
Ještě na jednu vtipnou historku si vzpomínám.
Když jsme odpočívali na lavičce ve stínu stromu na odvrácené straně pagody, přišel k nám rozzářený turista. Už zdálky vykřikoval, že je rád, protože zase slyší rodný jazyk.
Takže na odvrácené straně zeměkoule potkáš někoho, kdo byl ještě před pár dny nedaleko mého bydliště.
To nevymyslíš. Svět je malý.
Bylo pozdě odpoledne, tak jsme neodolali a v nedaleké skromné restauraci jsme poobědvali.
Co jiného než opět plněné knedlíčky momo.
Minibus čekal nedaleko a odvezl nás klikatou silnicí zpět k hotelu. Zde jsme konečně mohli vyzkoušet vodu v místním střešním bazénu se skleněným čelem.
Po vydatném relaxu a načerpání sil naše kroky vedly do již oblíbené restaurace.
Večeře a pár žejdlíků piv nebo míchaných exotických drinků za doprovodu hudby místní kapely bylo krásné zakončení dalšího dne v Nepálu.
Zítra ráno vyrážíme opět dál.
Čím mě další den asi překvapí? 😉
💬 Pokud ti něco zarezonovalo, napiš mi to.
⬇ Komentáře a hodnocení najdeš hned pod souvisejícími články. Budu rád, když se ozveš. ⬇
Díky, že jsi dočetl až sem. 🙏
