Mezi Pokharou a Káthmandú (13.den)
„Osm hodin na cestě do Káthmandú mělo být jen přesunem. Nakonec z toho bylo pivo, silnice, na kterou se nezapomíná, a další den, který si napsal vlastní scénář.“
Podle itineráře by tahle cesta ještě před 30 lety trvala až 12 dní. Bylo to proto, že 200 nepálských kilometrů se dalo zvládnout pouze na ponících nebo bůvolích spřeženích. Potom informace, že pojedeme v kuse jen 8 hodin, mi nepřišla tak šílená. 😉
Mohl bych vás zde zdlouhavě unavovat vyprávěním o tom, jak jsme projížděli dál podél šedé řeky obklopené vysokými kopci. S obdělávanými políčky těžce si vydobývajícími místo mezi všudypřítomným zeleným terorem, zabírajícím všechno.
Nebo o úsecích silnice, kde jsem v našem minibuse poznal pocit, jaké to je, když se říká, že člověk lítá jako nudle v bandě.
(na videu velmi slušný úsek)
Zkusím se spíš zaměřit jen na pár zastávek. Protože lidské potřeby se neptají – a to platí i na druhém konci světa. Samozřejmě pití je základ, proto jsme měli tři zastávky. Pitný režim je potřeba dodržovat.
První zastávku jednoduchého odpočívadla přeskočím – tam už jsme jednou byli – a rovnou se vrhnu na tu, z mého pohledu, nejdůležitější.
Asi kolem poledne se nám do cesty „postavil“ areál pivovaru Barahsinghe.
V plánu nebyla prohlídka, ale v místní zahradní pivnici Yak Biergarten si dát oběd a k tomu ochutnat umění místních sládků. Až později jsem se dozvěděl, že pivnice byla demontována v Německu od končících provozovatelů a tady znovu smontována, aby mohla sloužit dál.
Musím říct, že to byl záslužný čin. 😉
A protože jsem v Nepálu, tak jsem si dal k obědu místní klasiku – spaghetti carbonara.
S pivem to už bylo horší. Nabízeli různé druhy piv nebo degustační prkénko s pěti vzorky. Co mě ale zaujalo, byla nabídka BIG BEER.
A udělal jsem dobře.
Když jsem viděl, jak malé vzorky byly na prkénku – a ještě k tomu ne vždy valné chuti – tak můj tuplák pravého piva byl přímo, nebojím se to říct, impozantní.
Vypít takový vychlazený kýbl po obědě byl docela výkon.
Ale jako správný Čech jsem se tomu postavil čelem a našim pivařům jsem ostudu neudělal. 😄
Takže zasyceni a někteří i lehce „utopeni“ jsme se opět usadili do našeho prskoletu a pokračovali v ukrajování nekonečných kilometrů.
Je fakt, že to bylo mnohem příjemnější. Když stav silnice dovolil, dalo se i zamhouřit oko a část cesty zaspat.
Další zastávka byla po nekonečném stoupání, tentokrát u moderně pojatého odpočívadla. Na upraveném prostranství stály dvě přízemní stavby se schodištěm na střechu, sloužící jako vyhlídka. Velké množství druhů kávy byl hlavní sortiment, ale ani zmrzlina a jiné plechovkové životabudiče nebyly k zahození.
Do Káthmandú jsme dorazili kolem 17. hodiny.
Tentokrát jsem si chtěl užít retro atmosféru starých dob, proto jsem si připlatil za jeden z nejluxusnějších hotelů Yak and Yeti.
Odpovídaly tomu samozřejmě i ceny v místní restauraci, ale obsluha se chovala, jako by u stolu seděl sám maharádža.
Jedna vtipná historka se mi hluboko vypálila do paměti.
Když jsem si objednával večeři, číšník se ke mně naklonil a zeptal se, jestli mám rád pikantní jídlo. Odpověděl jsem, že jen málo.
On se na mě pousmál a řekl, že je to hodně. Jako správný hrdina jsem samozřejmě stál za svou volbou…
a při následné konzumaci, kdy jsem nevěděl, čím zapíjet dřív hořící trávicí soustavu, jsem v zádech cítil jeho pobavený úsměv. 😉
Protože noc byla mladá, vydal jsem se na nedalekou vyhlídkovou věž SkyWalk Tower.
Asi po zhlédnutí videa mi nebudete věřit, že nemám rád výšky, ale přísahám – srdce jsem měl až v krku.
Dnešní várka adrenalinu byla vyčerpána.
„sky walker“ po skleněné podlaze SkyWalk Tower v Káthmandú
To byl zase náročný den.
Zítra, pokud to vyjde, mě čeká zážitek, co jsem si ještě donedávna ani nedokázal představit – a ano opět akce navíc.
Ale žiješ jenom jednou…
tak co už. 😉
💬 Pokud ti něco zarezonovalo, napiš mi to.
⬇ Komentáře a hodnocení najdeš hned pod souvisejícími články. Budu rád, když se ozveš. ⬇
Díky, že jsi dočetl až sem. 🙏
