Den na cestě (8.den)
„Den, kdy se neválí. Den, kdy se jede. Vlak, bus, střecha, hranice a cesta, která se rozhodla, že to nebude zadarmo.“
Když chceš hodně vidět, musíš pro to něco udělat. To, že opět vstávám před pátou a v půl šesté odjíždím vlakem zase dál, jsem si za tu dobu cestování už zvykl. Prostě žádné leháro. Když jsem v pohybu, mám pocit, že žiju. Vlak přijel na čas, což mě mile překvapilo. Objednaná místa v klimatizovaném vagónu zela prázdnotou, takže další plánovaná šestihodinová cesta indickou střelou začala bez komplikací.
Zpočátku jsem se ještě snažil zamhouřit oko a tím si tu cestu zkrátit. Ale rozednívalo se a s přibývajícím časem se začali objevovat prodejci čaje a různého rychlého jídla – od balení chipsů po kukuřici nebo čerstvé výhonky čehosi. Co mě však překvapilo, bylo to, že za nimi nastoupily i žebrající matky s kojenci nebo samotné malé děti, které evidentně jízdenky jistě neměly. Jejich vytrvalost jsem zpočátku obdivoval. Dokázaly u mně stát s nataženou dlaní třeba půl hodiny.
Ale časem toho bylo moc i na mě. Protože dáš-li jednomu, zbytek chce také. Raději jsem se, jako místní, vyhýbal očnímu kontaktu a zaměřil jsem se na výhled z okna, kde jsem sledoval ubíhající krajinu. Čím delší dobu jsme jeli, tím více přibývalo zeleně a obdělaných políček. Lidé na svých skromných pozemcích pracovali v barevných šatech. Někteří zrovna nakládali svoji úrodu na povozy a odváželi ji na tržiště. Všude v okolí se pásl dobytek. Cesta utíkala velmi rychle a než jsem se nadál, vystupovali jsme v půl dvanácté ve městě Gorakhpur.
Když jsme se protlačili z perónu ven před nádraží, naplno nás zasáhl žár poledního slunce a vysoká vlhkost. Sice to ke stanovišti našeho minibusu nebylo daleko, ale byli jsme rádi, že přijel velmi rychle a my nemuseli dlouho na tom žáru čekat. Na hranice to bylo ještě dalších sto kilometrů, tak jsme dlouho neotáleli. Naložili jsme kufry, nasedli a vydali se dál, tentokrát po silnici.
Protože nás chtěl nový místní průvodce trochu probrat z letargie, v půlce cesty na dálnici zastavil a poslal polovinu z nás vylézt na střechu busu. Pak s námi pokračoval svižnou jízdou za mohutného povzbuzování klaksonů a zdravení ostatních místních řidičů. Pro místní to asi nebylo nic neobvyklého. Ale pro nás vykulené a urputně se držící turisty z Evropy, s úsměvem od ucha k uchu a s vlajícími vlasy, to byl další nezapomenutelný zážitek. 😃
A protože se říká, že zážitek je nepřenosný, tak jsme se samozřejmě všichni vystřídali, aby adrenalin proudil v každém z nás. 😉
Než jsme se nadáli, stáli jsme nedaleko hranic. Kufry nám naložili z busu do rikš a ten zbývající kilometrový úsek jsme museli projít pěkně po svých. Pak jsme si vystáli fronty na obou stranách hranic, dostali jsme do pasů razítka a nakonec, totálně promočení potem, jsme byli oficiálně v Nepálu. Nedaleko čekal připravený modrobílý minibus, který nás bude provázet celou nepálskou částí dovolené. Každý z nás dostal od řidiče kolem krku věnec oranžových květů. A protože všichni už pociťovali hlad, vydali jsme se na objednaný oběd.
Místní ledové pivko a vyhlášená nepálská delikatesa momo – plněné knedlíčky – nám přišly opravdu k chuti. Aby to nebylo málo, pro jistotu jsme to ještě zapili místním rumem Khukri. S pocitem, že teď už spokojeně dojedeme do cíle cesty, jsme se vydali vstříc nedalekým kopcům.
Jak jsem se mýlil…
Zažil jsem cesty v Peru. Cesty v zemi retardérů – Bolívii. Indické cesty taky mají svůj půvab. Ale to, co mě čekalo tady, to ještě ne.
Asfaltová silnice vlastně zmizela velmi rychle a náš minibus se drápal do kopců po zpevněné prašné cestě, místy vypadající jako – teď hledám něžné slovo – tankodrom. Bylo vidět, že se všude budují zpevňující zdi, odtoky a mosty. Na druhou stranu velké sesuvy po deštích všechno zase braly pryč. Řidič asi dostal rozkaz, že není čas ztrácet čas, a jel s námi, jako by nás ukradl. Mělo to za následek, že jsem si místy připadal jako nudle v bandě a na zadních sedačkách jsem lítal až ke stropu. Míjeli jsme barevně vyzdobená nákladní auta, pracovní stroje, ale i motocykly, které se také snažily tento úsek zdárně zdolat. To vše v kontrastu zarostlé vegetace okolo nás. Až teprve po zdolání sedla masivu a následného sjetí dolů do údolí se jízda stala trochu kultivovanější a i já jsem trochu vysílením zalomil.
Bylo večer, už se stmívalo, když jsme konečně dorazili do cíle celodenní cesty. Ubytovali jsme se v Safari klubu nedaleko národního parku Chitwan. Unavení, žízniví, ale přeživší strasti dnešního dlouhého dne.
Moje první zkušenost s Nepálem mi hned vyhodila laťku hodně vysoko. A poprvé za celý den jsem byl rád, že už nemusím nikam jet.
💬 Pokud ti něco zarezonovalo, napiš mi to.
⬇ Komentáře a hodnocení najdeš hned pod souvisejícími články. Budu rád, když se ozveš. ⬇
Díky, že jsi dočetl až sem. 🙏
