Pohled z hřbetu slona (10. den)
„Stojím v řece, do které jsem se včera bál sáhnout, a dívám se na svět z hřbetu slona.“
Je nádherný den, slunce vysoko nad hlavou zase pálí jako čert. Stojím uprostřed řeky, ano té řeky, do které jsem včera nemohl z kánoe strčit ruku kvůli gaviálům. Jsem kousek výš po proudu od včerejšího přístaviště a voda je tu celkem mělká, ale dál se svažuje do větší hloubky.
Zase jsem neodolal a využil další fakultativní aktivitu, ze které mám jemné chvění a stojí mi chlupy na rukou. Téměř na dosah vedle mě leží na boku slonice, která si vodu viditelně užívá. Hlavu má zcela ponořenou pod vodou, jen s chobotem nad hladinou do okolí stříká spršky vody.
Přemýšlím, jestli jsem byl někdy takhle blízko tak velkému zvířeti, ale nic mě v tom okamžiku nenapadá. Najednou vidím, jak člověk, co slonici cvičí a ovládá – mahut – slonici pomalu zvedá do polosedu a ukazuje mi, ať jdu blíž. Trochu cítím, jak mi začíná bít srdce mnohem rychleji, ale když už jsem tady, tak to přece nevzdám.
Nastavuje mi ruce a pomáhá mi vydrápat se na hrubý hřbet slonice. Rychle se chytám provazu, který má volně uvázaný kolem krku, nohy pevně sevřu tělo a čekám na další povel mahuta. Jemným zatažením za ucho a zvoláním nějakého povelu se najednou celá ta masa pode mnou zvedá. Instinktivně svírám prsty provaz a nakláním se dozadu, protože mám pocit, že přepadnu přes hlavu.
Wau. Slonice stojí, já se udržel a mám poprvé možnost pohledu z hřbetu tohoto majestátního tvora. S nejistým úsměvem, ale určitě pohledem nějakého hrdiny z dob perských válek, který z koše na hřbetu vrhá kopí na válečníky řecké armády pod sebou.
Z téhle myšlenky mě smetla první sprška vody vychrstlá z chobotu přímo do obličeje. A než jsem se stačil vzpamatovat, zasáhl mě další a další „kýbl vody“. Bylo vidět, jak si to slonice užívá a že s mahutem jsou sehraní.
V tu ránu byly pryč mé dobrodružné představy a začal jsem si užívat přítomný okamžik. Napadlo mě, že zážitky musíš prožít na vlastní kůži, abys o nich mohl vyprávět, ale hlavně – prožitý zážitek ti už nikdo nevezme. Proto jsem se tomu okamžiku celý oddal a vnímal sílu těla, které jsem měl pod sebou. Po chvíli mi už přišla slonice jako nejméně nebezpečný tvor, spíš jako přerostlý mazel – prostě nádhera.
Postupně jsme se všichni na hřbetu vystřídali a za odměnu, aby to bylo spravedlivé, došla na řadu samotná slonice. Lehla si opět na bok a my s většími oblázky ze dna jsme jí začali drhnout hrubou kůži. Vyloženě si to užívala, o tom jsem ani chvíli nezapochyboval.
Na dotaz, jak je to tedy s těmi gaviály, mi průvodce odpověděl, že pokud je v řece slon, nemusím se obávat.
No… věř tomu, že. 😅
Další program neměl být o nic nudnější. Po obědě a drobném relaxu u bazénu přijely do areálu Safari Clubu dva vyhlídkové jeepy s plachtovou konstrukcí. Čekalo nás slibované safari plné zvěře, proto jsme plni očekávání nasedli a vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství.
Cesta byla delší než včera, tentokrát jsme zajeli hluboko do útrob parku. Projížděli jsme sytě zeleným pralesem, ale i otevřenými pláněmi s vysokou trávou. Vždy když něco ranger uviděl, zabouchal na střechu kabiny auta, zastavili jsme a hledali, co vlastně v dáli zahlédl. Většinou to byli různé druhy jelínků nebo opice ve stromech.
Jiné to bylo, když se přímo vedle nás objevila skupina nosorožců, přecházejících přes silnici. Šedá monstra vzbuzovala respekt a najednou mi přišel náš povoz poněkud chatrný. Chvíli jsme je sledovali, bylo vidět, že jsou na turisty zvyklí – kdekoliv jinde bych v takové blízkosti být nechtěl. Jak se vynořili, zase zmizeli ve vysoké trávě.
Projížděli jsme dál parkem a dojeli jsme na místo, kde nám ranger tvrdil, že zde před třemi dny tygr roztrhal místního rolníka. Byl jsem velmi rád – a myslím, že ostatní také – že jsme se tu dlouho nezdrželi. Být další naservírovaná svačina mi nepřišlo jako dobrý nápad.
Bohužel se velmi rychle zatáhly mraky a zvedl se vítr. Než jsme se nadáli, byli jsme v centru pořádného slejváku, který na nás útočil ze všech stran. Jediná ochrana byla plachta nad hlavou, takže jsme za moment byli promočení na kost.
Po chvíli se rangeři dohodli, že to má k bezpečnému safari už daleko, a obrátili jeepy zpátky. Déšť ještě přidal na intenzitě, ale to už nás nerozhodilo. Vlastně to byla zábava. Místním sedícím v chatrčích podél cest se tak naskytl pohled, na který jistě nebyli zvyklí – rychle jedoucí jeepy plné promočených turistů, kteří si zpívají a ještě s úsměvem od ucha k uchu mávají.
I takhle se může program zvrtnout, ale věřím, že to nakonec nikomu nevadilo. Počasí se k večeru vyjasnilo, a tak jsme po večeři vyrazili do nedaleké vesničky. Děvčata konečně ukonejšila své potřeby levného nakupování, hlavně „značkového“ oblečení, a nám chlapům se podařilo dokoupit zásoby, aby nebyla večer u bazénu žízeň. 🙂
Nevím, co bude zítra. Ale tenhle den mi už nikdo nevezme. 😎
💬 Pokud ti něco zarezonovalo, napiš mi to.
⬇ Komentáře a hodnocení najdeš hned pod souvisejícími články. Budu rád, když se ozveš. ⬇
Díky, že jsi dočetl až sem. 🙏
