Itálie (05/25) 4.díl

Řím – Ústa pravdy vs. oči nevěřícího (4.den)

„Řím má největší kouzlo, když ještě spí. Ráno u Španělských schodů jsem měl město skoro jen pro sebe – žádný itinerář, jen vlastní stopu. A než mi Ústa pravdy stihla ukousnout ruku, na neznaboha jsem stihl zapálit až moc svíček.“

Rozhlížím se po okolí a vybavuji si to samé místo před třemi dny. Ta fontána, ty schody, na tom samém náměstí. S jediným rozdílem – jsem tady skoro sám. Stálo za to si přivstat a zajet sem znovu. Nakláním se a ruku pomalu ponořuji do chladné vody fontány della Barcaccia. Je křišťálově čistá a na hladině se pomalu začínají odrážet první paprsky slunce, prodírající se budovami nad Španělskými schody. Někdo by mohl říct, normální věc, ale pro mě to byl až magický okamžik, který si budu dlouho pamatovat. V podřepu jsem vydržel déle, než je zvykem, dal jsem si načas – nebylo kam spěchat. Napadá mě, kdy tohle zase zažiju a jestli budu mít ještě možnost Řím vidět.

Přesně takové okamžiky mám nejraději – zastavit se a nechat tu atmosféru místa na sebe působit. Nyní tichem okolí pronikaly jen zvuky dopadající vody do fontány, proudy pryštící z boků loďky. Chtělo by se říct, že turisté ještě spí po prohýřené noci, ale před chvílí jsem byl u fontány di Trevi, kde to jimi už pomalu začalo vřít. Tady je to zatím skoro jen pro mě. Mohl bych tu být déle a nechat se unášet silou okamžiku, ale čas, ten se nezastavil. Nemilosrdně utíkal dál, tak jsem vyrazil také.

Poslední den – a já bych toho chtěl ještě tolik vidět. Řím mě překvapuje na každém kroku. Mohl bych vám tu popisovat třeba všechny ty nádherné svatostánky. Prý je zde na 900 kostelů, bazilik a chrámů, a já mám za sebou pouhá dvě procenta navštívených. Není to málo, ale na neznaboha, co v každém z nich zapálil pro jistotu svíčku, až moc. Budu si pamatovat všechny ty krásy výzdob, hlavně ty impozantní stropy a klenby. Tolik století tenhle pohled věřící měli na očích, při obracení se vírou k Bohu, a já je dnes pozoruji se stejně zatajeným dechem. Paradoxně sice nevěřím na pána sedícího někde vysoko na mráčku, ale i tak na mě tahle místa působí nějak hluboce. Asi proto, že když ti doma rakovina klepe na dveře, tak se chytám jakéhokoliv stébla naděje. A na rovinu, co když je to zrovna tohle? 😉

Jednou z dalších bazilik, kterou jsem dnes navštívil, byla Bazilika Panny Marie Sněžné. Musel jsem projít bezpečnostním rámem pod dohledem policistů. Toto místo se stalo cílem věřících z celého světa, protože zde byl nedávno pohřben poslední papež František. Skromné místo jeho posledního odpočinku bylo v přímém rozporu s nádherou výzdoby okolí.

Na co ještě ikonického jsem nemohl zapomenout, když už jsem v Římě? V bazilice Panny Marie v Cosmedinu jsem objevil onu turistickou atrakci, lidově nazývanou Bocca della Verità – Ústa pravdy. Velká kruhová mramorová deska s tváří říčního boha Tritona, kterou provází pověst, že člověk, který dá ruku do jeho „úst“ a zalže, už ji nikdy nevyndá. Po vystání fronty jsem i já pokusil štěstí a… no vyndal jsem ji. 😀

Ještě než jsem odjel autobusem zpátky na letiště, měl jsem možnost poznat pár dalších pamětihodností. Nedaleko bývalého antického sportoviště Circus Maximus jsem přešel Tiberský ostrov, spojený s břehem dvěma mosty. Kdysi tu byl vybudován chrám boha lékařství Aeskulapa, protože na nepřístupném ostrově mohli být nemocní drženi v karanténě. Kostel a nemocnice tu jsou dodnes, jen ta nepřístupnost dávno vzala za své.

A co byste řekli na místo, které nese stopy samotného Michelangela? Ano – kostel Panny Marie andělů a mučedníků, který tento italský malíř, básník, sochař a architekt přestavěl z části bývalých Diokleciánových lázní. Z venčí vypadá jako zřícenina, ale to byl mistra záměr už od počátku. Za to uvnitř jsem byl opět ohromen stropní výzdobou kostela, že jsem málem na podlaze přehlédl astronomický poledník vytvořený přímo v dlažbě. Tento 45 m dlouhý bronzový poledník, se stupnicemi a různými astronomickými údaji, díky slunečnímu svitu prosvítající různými otvory na jižní stěně, celkem přesně určuje místní poledne, rovnodennosti i slunovraty.

Přemýšlím, co mi Řím vlastně dává. Je to více historie nebo síla přítomného okamžiku? Jsem spokojený, že jsem dobil další div světa, nebo je v tom ještě něco víc? Usedám do letadla, které má mimochodem dvouhodinové zpoždění. Hlavou mi proběhla myšlenka, že i město samotné mě nechce pustit, taková naše navázaná symbióza. Bohužel čas, nyní moje nejcennější aktivum, běží dál a já nechávám Řím vzadu mizet pod křídly okřídleného oře.

Co říci na závěr? Asi snad jen jedno: Chceš-li poznat Řím, skoro 3 tisíce let historie, nestačí ti na to čtyři dny. Nebuď naivní jako já, ale určitě se o to pokus. Stojí to za to! 😉