Jordánsko (11/24) 2.díl

Petra : Když tě dojme hrobka (den 2.)

„Indiana Jones hledal grál, já hledal smysl. Oba jsme našli hrobku. On ve filmu, já naživo.„

V půl páté ráno mě probudil hlasitý zvuk linoucí se i přes zavřená okna pokoje hotelu. Dřívější službu muezzína, dnes zastupuje chraplavý zvuk vycházející z tlampačů zavěšených na nedalekém minaretu a namířených do všech světových stran. Modlitba, první z pěti denně povinných pro každého muslima, byla nejen hlasitá, ale i dlouhá. Když skončila, snažil jsem se opět usnout, přece jenom do snídaně bylo ještě daleko. Aláh asi měl s námi jiné plány, protože po chvíli libý zvuk modlitby zněl znova a znova. 😉

Rychlá, ale vydatná snídaně ve formě jordánských stolů, na kterých bylo na výběr jak z evropských, tak místních jídel, nás uspokojivě zasytila. Fakt, že tady alespoň nezemřu hlady, byla malá satisfakce za večerní šok, způsobený zákazem alkoholu.

Náš minibus byl připravený před hotelem již v osm hodin a my nedočkavě vyrazili na první výlet. První jízda trvala asi 2 minuty, protože ihned po výjezdu z brány hotelu jsme zastavili na kraji silnice, u nízké stavby se třemi kopulemi. Zde prý kdysi Mojžíš zarazil svojí hůl do skály, z které pak vytryskl pramen vody, kterým napojil žíznící Izraelity, hledající zemi zaslíbenou. Slabý pramen tu opravdu ještě byl, ale dnes to je spíše biblické místo pro poutníky.

Následovala asi dvacetiminutová jízda z kopce do údolí. Nakonec řidič zaparkoval na velkém parkovišti přiléhajícím k moderní budově muzea Petra, nedaleko archeologického naleziště. Zde jsme dostali vstupenky a naše malá skupinka vyrazila písčitou cestou ke vstupu do Petry. Už zde se nám snažili místní podnikavci ze společnosti Ferrari taxi 😀 nabídnout své koně nebo osly. Odmítli jsme lákavou nabídku luxusního svezení a vychutnávali si raději prohlídku pěšky. Podle přiděleného průvodce se díky covidu a nynějšímu konfliktu v nedalekém Izraeli množství turistů rapidně snížilo. Proto jsme měli místy pocit, že celou Petru máme pouze pro sebe, což bylo dost exkluzivní.

Petra, udávaná jako skalní město, hlavní město Nabatejské říše, je ale ve skutečnosti rozsáhlé pohřebiště. Obrovské nádherné útvary vytesané do okolních pískovcových skal jsou hrobky majetných, vysoce postavených Nabatejců. Říše v době největšího rozkvětu okolo roku 62 p.n.l. měla přes třicet tisíc obyvatel, převážně zdatných obchodníků, využívajících obchodních cest vedoucích přes jejich území. Jelikož Římané v 1. století n.l. obsadili celou říši, i jejich vliv a přicházející křesťanství tu zanechaly své stopy. Opuštěno bylo někdy v 6. století, po dalším ničivém zemětřesení. Postupně upadalo v zapomnění, žili zde po staletí jen místní beduíni, kteří ho chránili před návštěvníky. Až v roce 1812 město pro svět znovu objevil švýcarský badatel Burckhardt, v přestrojení za Araba.

Po prašné, asi kilometrové cestě jsme došli k SIQ, úzké skalní soutězce sloužící jako vstup do Petry. Vysoko nad námi se tyčily skály s červeným nádechem. Byl to nádherný pohled v kontrastu s minimem jakékoliv zeleně a modrým nebem. Cesta, místy dost úzká, se klikatila a stále vedla dolů. Průvodce nám vyprávěl o důmyslné vynalézavosti Nabatejců a ukazoval zbytky zavlažovacích kanálů, koryt a nádrží. Pak se mi naskytl pohled, pro který jsem si přiletěl. Soutěska se otevřela a přímo proti mně majestátně stála Al-Khazneh. V překladu to znamená pokladnice a původně to měla být hrobka nabatejského krále Arety III. Ale pro mě to je jedna z ikon mládí, ve které Indiana Jones ve filmu nalezl svatý grál.

Wau, jestli jsem se těšil po Machu Picchu na některý z divů světa, tak to byl tento. Stál jsem před ní a nevěřícně sledoval umění starodávných stavitelů, které tu vydrželo zachovalé dvě tisíciletí. Při pohledu na pokladnici vytesanou ve skále jsem skoro čekal, že hlavní hrdina filmu Indy vyběhne ven, nasedne na koně a odjede soutěskou za dalším dobrodružstvím. Bohužel, venku byli jen dva unavení velbloudi a ti se nikam nechystali. 😉

Byl jsem překvapený velikostí a precizností stavby. Šest vysokých sloupů podpíralo vrchní úroveň, na níž se vypínaly další tři věže s různými mytologickými postavami a čtyřmi orly, kteří unášeli duše do záhrobí. Stál jsem, žasl a i když nebyl umožněn přístup dovnitř, hlavou mi proběhlo zadostiučinění, že jsem se nenechal nemocí zastavit a tohle mohl na vlastní kůži zažít. Neodolal jsem nabídce místního podnikavce a za mrský peníz jsem se nechal zvěčnit na jednom z korábů pouště. Sice jsem neměl kožený klobouk a bič u pasu, ale pocit to byl pro mě výjimečný. 😉

Pak jsme se s průvodcem vydali na prohlídku skrytého údolí, které bylo, jak jsme později zjistili, velmi obšírné. Všude byly hrobky různých velikostí a výzdob, samozřejmě dnes už, kvůli vykradačům hrobek, zcela prázdné. Dozvěděli jsme se, že nebožtíky pohřbívali ve stoje, zvěř se o ně postarala a to co zbylo, bylo nakonec pohřbeno. Postupně jsme se procházeli po vyznačené trase a obdivovali další stavby. Míjeli jsme Fasádní ulici se 40 nabatejskými hrobkami, vyšplhali jsme ke Královským hrobkám, vedle Koryntské, Hedábné a Umovy, z výše sledovali římské divadlo. Pokračovali jsme kolem zbytků Byzantského kostela s nádhernými mozaikami na odkryté podlaze.

Slunce pálilo a nám přišlo vhod občerstvení na konci údolí. Po vydatném obědu jsme se všichni vydali šplhat po zdánlivě nekonečné cestě, plné schodů a stánků dotírajících prodejců všeho možného. Asi po 45 minutách a vypocených litrech potu jsme se ocitli před symbolem Petry. Al-Deir (klášter) je osamocená vytesaná stavba, hrobka krále Obodase I., dle mého názoru ještě krásnější než pokladnice. Vyšplhali jsme se i na okolní dvě vyhlídky a tento skvost jsme mohli obdivovat v plné kráse ze skoro ptačí perspektivy.

Cesta zpátky už nebyla tak vyčerpávající, přece jenom dolů se jde vždy mnohem lépe. Vrátili jsme se na Římskou Kolonádu, šest metrů širokou, dlážděnou cestu a mohli obdivovat další stavby, které jí lemovaly. Zbytky Velkého chrámu, Brány, Královského paláce, nabatejských lázní a plno dalších nás nenechalo na pochybách, jak to tady muselo v minulosti žít. Pomalu jsme se kolem divadla došourali prašnou cestou zpátky k Pokladnici.

„Příště si vezmu klobouk, bič a soundtrack filmu do sluchátek. Ale víc než styl, mě těší, že jsem tam prostě byl.“ 😀