Wadi Rum (3.den)
Po magii Petry přichází poušť – ale ne jen tak ledajaká.
„Třetí den naší cesty mě zavede do Wadi Rum, Měsíčního údolí plného kamenů, písku a příběhů. Jaký je pohled na svět, když už sis sáhl na svůj hlavní cíl? Čekejte vůni čaje, horké větry a místo, kde historie mluví přímo z kamene.“
Po včerejším uchvacujícím zážitku v Petře bylo pro mě brzké probuzení na hotelu už najednou takové tuctové, omlouvám se za tohle přirovnání. Ale stává se to, protože když zažiješ něco, na co se tak dlouho těšíš a co bylo to top celé výpravy, tak teprve pak se zaměřuješ na to, co bude ještě dalšího. Né že by to mělo být něco podřadného, ale všechna tvá energie byla věnována cíli, který najednou už byl dosažen. Sice jsem byl ještě stále plný dojmů, ale v podvědomí jsem měl, že asi nic to už překonat nemůže.
Na snídani jsme se moc nezdržovali, přece jenom nás čekala asi 1,5 hodinová jízda minibusem, který nás již čekal před hotelem. Rychle jsme si zabalili zavazadla, rozloučili se s úslužným personálem, nalodili se na náš koráb a vydali se jízdou zpátky do kopců, zanechajíc Petru v zádech. Bylo sedm ráno a slunce se pomalu začínalo klubat za kopci na horizontu a paprsky postupně zalévalo čím dál větší území pokryté oparem. Je to jiné než doma, přece jenom zde mnoho vegetace nebylo vidět, ale i ta šeď vyprahlé země v kombinaci s paprsky vycházejícího slunce měla své kouzlo. Postupně jsme klikatou silnicí kopce vystoupali a pak minibus nabral rychlost do vnitrozemí směrem k Arabskému zálivu Rudého moře. Ráz okolí se začal měnit, sem tam se objevily i zavlažované zelené plochy, obdělávané zemědělci.
Cesta utíkala a než jsem se nadál, odbočili jsme z místní „dálnice“ na okrskovou silnici lemující železniční trať, po které projížděly dlouhé soupravy nákladních vlaků. Po chvíli jsme dorazili do hlavního cíle dnešního dne na parkoviště před vstupní branou. Sice bylo teprve devět hodin, ale ihned, jak jsme vystoupili ven z minibusu, nás udeřil horký vzduch do tváří. Slunce vysoko na vymetené obloze přímo žhnulo a proto jsme všichni sáhli po nějaké pokrývce hlavy. Počítal jsem s tím a přivezl si šátek, kdysi koupený v Egyptě, který jsem mohl konečně od té doby použít. Ten mi na hlavu ochotně uvázal místní domorodec, takže jsem z hodně velké vzdálenosti připomínal místního nomáda. 😀
Nasedli jsme na otevřené korby dvou připravených Jeepů a vydali se z vstupního areálu směrem do pouště. Wadi Rum je pusté rozlehlé skalnaté údolí na jihu Jordánska, známé také jako Měsíční údolí. Do povědomí široké veřejnosti se dostalo díky množství filmů zde natočených, například Lawrence z Arábie, Transformers, Rudá planeta, Marťan, Duna, ale i některé díly ze Star Wars.
Projížděli jsme poušť ve vyjetých stopách v písku a obdivovali okolní krajinu, která byla jak z jiného světa. Různé zvětralé skalnaté útvary zbarvené ze žluté až do červena, vystupující z rozlehlé písčité plochy, byly v přímém kontrastu s nádherně modrým nebem. O zelenou barvu, dokazující nějaký život v okolí, tu oko nenarazilo, až na místa, kde byly pro turisty vybudované stanové osady. Jejich sluncem vyšusovaná plátna měla různé barvy a pokrývala stany všelijakých tvarů – od klasických, po kopule s kulatými okny, jako z Marsu. Nejdříve nás řidič dovezl k jedné z dun a my se poté bosi vydrápali propadajícím se teplým pískem na její nevysoký vrchol. Kombinace všudepřítomného písku a barevných skal opravdu ukazuje na nehostinnost tohoto místa, ale pro mě to byl úchvatný výhled, na který nemáte moc možností narazit.
Další zastávka byla u jedné z nevelkých skal, u které bylo postaveno ze dřeva malé vysuté pódium. Po vystoupání jsme před sebou na stěně uviděli petrogryfy, což jsou různá vyobrazení obrazců a rytin, doplněná raným písmem. Po celém Wadi Rum je takových vyobrazení starých až 12 tisíc let na 25 tisíc a některé z nich jsou upomínkou života kočovných Nabatejců. K těmto nám bylo řečeno, že to byly navigační značky na zastávce pro karavany obchodníky směřujících do Egypta z dob faraónů. Zde si jeden pár nasedl na velbloudy a pokračoval pouští na jejich hrbech, zatímco my pokračovali jeepem do nedalekého stanového tábora beduínů.
Zastavili jsme v kaňonu, kde se traduje, že měl útočiště Thomas Edward Lawrence, známý světu jako Lawrence z Arábie. Britský archeolog, voják a diplomat, který svou odvahou, strategickým myšlením a hlubokým respektem k arabské kultuře změnil chod dějin Blízkého východu. Zde na jeho počest je v kameni vytesána jeho hlava a kaňon se stal nejvyhledávanějším místem tohoto území. Zde ve stanech jsme si dali na ohni uvařený čaj a samozřejmě neodolali nákupu suvenýrů, hlavně kvůli podpoře místních beduínů. 😉
Po malém odpočinku ve stínu a uhašení žízně jsme nasedli opět na naše čtyřstopé oře a vyrazili na zpáteční okruh pouští. Řidiči se celkem osmělili, takže jsme místy pouští opravdu letěli, zanechávajíce za sebou vířící se mrak z písku. Chtěl jsem napsat, že mi vlasy vlály jako Horymírovi, ale po předchozích chemických procedurách mi nemělo stále co vlát. 😀 Přijeli jsme zpátky na základnu, oklepali ze sebe jemný písek a po chvíli jsme opět vyrazili na cestu. Vraceli jsme se směrem, odkud jsme ráno vyjeli, ale tentokrát až k Mrtvému moři.
Cestou jsme se zastavili v pro nás už známé restauraci se suvenýry, kde jsme si dali tradiční jordánské jídlo magluba. Tato specialita z masa, rýže a smažené zeleniny, kde se ingredience vaří v postupných vrstvách a před podáváním se hrnec obrátí dnem vzhůru a vysype na velký tác. S plným žaludkem se cestuje mnohem lépe, a tak kilometry utíkaly celkem rychle, jako čas. Pak jsme začali sjíždět do ohromného údolí a asi v půlce klesání jsme narazili na místo, kde je vyznačena nultá hladina moře, ale my klesali stále níž a níž. Další zastávka byla v obchodě s výrobky z darů Mrtvého moře. Sortiment měli opravdu veliký, od všelijakých léčebných krémů, šampónů, mýdel, po další tretky, které jsme určitě museli mít. Zde někteří z nás velmi pocítili na peněžence zdatnost a výmluvnost místních prodejců a zatíženi taškami s nákupem úprkem nastupovali zpátky do bezpečí našeho minibusu.
Kolem půl šesté večer jsme konečně dorazili do areálu našeho hotelu, ležícího nedaleko břehu Mrtvého moře, v nadmořské výšce -398 m. Vyčerpáni z celodenní jízdy jsme dali za vděk velkému bazénu a relaxu u něj. Zítra prý to nebude tak náročné, ale věř někomu, když si na to nemůžeš ťuknout sklenicí vychlazeného pivka. 😀 😀 😀
Zajímavé čtení👍