Řeka Jordán a Mrtvé moře (5.den)
„Když už jsi v Jordánsku, nemůžeš to jen proválet u bazénu. Vyrazil jsem k místu, kde měl být pokřtěn Ježíš, dotkl se vody Jordánu a nechal se nést na hladině Mrtvého moře. Ticho, klid… a malá lekce pokory i nadhledu.“
Den před odletem nás brzy ráno slunce vytáhlo svými teplými paprsky z postele. Opar nad nedalekým mořem a bezvětří, již od brzkých hodin naznačovalo, že bude opět nádherný slunečný den. Podle itineráře nás čekal už jen volný program – tedy koupání a relax v resortu. Nabízelo se nedaleké Mrtvé moře a samozřejmě bazén u hotelu. Jak jste mě tu už někteří měli možnost poznat, zrovna na takovou činnost nejsem mentálně stavěný. A proto jsem ještě večer vyburcoval pár jedinců a společně se domluvili, na bonusu navíc. Když už jsme v Jordánsku, kam se nejspíš už nikdy nevrátíme, tak by byla velká škoda to tady jen proválet. Využili jsme své lingvistické schopnosti a na recepci si lámanou angličtinou objednali výlet, doufajíce, že nás pochopili. 😀
Po osmé hodině nás před hotelem čekalo černé taxi s řidičem, který měl úsměv od ucha k uchu a my se vydali na kratší výlet. Doufali jsme, že řidič ví, kam má jet a nechali to na něm. Projížděli jsme krajinou, která se teprve probouzela a jelikož řidič byl nejen usměvavý, ale i zvídavý, tak asi dvaceti minutová jízda rychle utekla. Dorazili jsme do komplexu našeho cíle – návštěvnického centra Autentického křtu Ježíše Krista. Zde nám pomohl řidič koupit vstupenky a slíbil, že na nás počká, než se vrátíme, dokonce nechtěl peníze předem, což nás trochu uklidnilo.
Přesedli jsme do přistaveného minibusu a po chvíli se vydali na krátkou jízdu k místu, kde začínala komentovaná trasa s průvodcem. Po upravené stezce, většinou zastíněnou dřevěnou konstrukcí s nataženým plátnem, jsme procházeli mezi keři tamaryšků, které byly pokryté kapičky soli. Po chvíli jsme došli k místu Al-Maghtas, oficiálně známého jako Místo křtu „Betanie za Jordánem“. Už od byzantského období je toto místo uctívané, protože je považovano za místo křtu Ježíše Janem Křtitelem.
Před sebou jsem měl nevelkou vyschlou prohlubeň – dřívější křestní bazének – se zbytky obezdění a schůdky na kamenné dno. Vodu jsme hledali marně, ale díky fotkám jsme si to alespoň dokázali představit. Kousek nad tím byly zastřešené vykopávky kostela a podle průvodce je celá oblast pokrytá pozůstatky různých kostelů, kláštera, křtitelnic a obydlí poutníků a poustevníků. Cesta vedla dál, až jsme došli k nově postavenému kostelu svatého Jana Křtitele z roku 2003. Po krátké prohlídce, kde jsme uvnitř obdivovali krásně barevné malby a mohli si zakoupit různé suvenýry, nás kroky dovedly konečně k místu, které jsem chtěli vidět.
Seběhl jsme poslední schodiště, míjel přitom nádobu s vodou na křty a najednou jsem jí měl před sebou –řeku Jordán. Ano, tu – řeku všech nadějí. V hlavě mi hrála hudba známé písně. Ale eufórie rychle upadla, když místo toho jsem uviděl větší potůček, líně tekoucí vody, nebo něčeho s touto konzistencí, podivné šedé barvy. Napadlo mě, že při trochu větším úsilí bych, s tyčí v ruce, řeku přeskočil. Alespoň jsem sešel po dřevěném schodišti používané na křty k hladině a rukou se dotkl vody. Na druhé Izraelské straně bylo vidět stejné schodiště a uprostřed řeky byl natažený provaz, jako symbolická hranice. Ale co, kdo to může říct – viděl jsem řeku Jordán. 😀
Jordán – řeka všech nadějí
Poté jsme se vydali stezkou zpátky a jelikož náš taxikář dodržel slib, nebo mu spíš více šlo o slíbenou odměnu, dostali jsme se před polednem zpět na hotel. Po návratu už slunce pálilo naplno, a tak jsme s radostí skočili do venkovního bazénu. Lahodně osvěžující a křišťálově čistá voda, tomu říkám křest. 😀 K tomu jsme si objednali menší oběd a jelikož jsem se nejspíš rouhal, nebo nedocenil posvátnost Jordánu, tak mi jedna z místních volně běhajících drzých koček, sebrala maso přímo z talíře. Asi rychlá karma. 😉
Naštvaný jsem byl jen chvíli a protože jsme se vydali procházkou k Mrtvému moři, myšlenky na ugrilování oné kočky, mě brzy přešly. Moře bylo nedaleko, okolí bylo písčité a bylo vidět jak voda ustupuje. Kdysi byl hotel skoro na břehu a nyní jsme šli k němu 15 min pomalou chůzí. Mrtvé moře je vlastně nejníže položené slané jezero na světě, jeho aktuální hladina je -430 metrů pod hladinou moře. Ročně hladina klesá asi o 70 cm, takže podle výzkumu by se mohlo stát, že v roce 2050 moře úplně vyschne. Proto se připravuje plán na vybudování 180 km dlouhého kanálu z Rudého moře, kterým by se doplňovalo slanou vodou.
Na pláži skoro nikdo nebyl, jen plavčík dával pozor na přicházející turisty. Hladina se ani nehla, modré nebe bylo jako vymetené a přes průzračně čistou vodu bylo vidět dno pokryté barevnými oblázky. Bylo to v přímém kontrastu s tím, co řekou Jordán do moře přitékalo. Mrtvé moře má až 35% salanitu a díky tomu se prý člověk udrží bez problémů na hladině a to jsme samozřejmě chtěli vyzkoušet. Voda byla teplá a slanost jsem poznal ihned, stačilo mít jakoukoliv odřeninu – ihned to pálilo jako čert. Pomalu jsem se ponořil do vody a zády si lehl na hladinu. S obavami jsem nakonec se odvážil a ruce i nohy zvedl nad vodu. A světe div se, fungovalo to, voda mě nadnášela, jako pírko jsem plul po hladině. Sice trochu větší pírko, ale plul. Že by zázrak? 😀
Užíval jsem si klidu hladiny a ticha kolem, nechal se unášet, nevnímaje všech starostí a negativních myšlenek, na věci co mě zase čekají po návratu domů. Byl jsem teď tady, s pocitem neporazitelnosti, s pocitem zdraví a to bylo uklidňující a sebenaplňující.
„Mrtvé moře a já se cítil tak živý, takové paradoxy ti život umí naservírovat.“
💬 Pokud ti něco zarezonovalo, napiš mi to.
⬇ Komentáře a hodnocení najdeš hned pod souvisejícími články. Budu rád, když se ozveš. ⬇
Díky, že jsi dočetl až sem. 🙏
