A opět zpět na startu.
„Čas, který se zdá dlouhý – dokud do něj nevložíte sedm cest kolem světa, tři operace a dvě série chemoterapií. Čas, během kterého jsem si splnil bláznivý sen. Ne navzdory nemoci. Spolu s ní.“
Hlavou se mi honí myšlenky víc než obvykle.
Nevím, jestli je to tím, že v žilách je teď víc jedu než správných krvinek a mozek si dělá, co chce. Vzpomínky přebíjejí jedna druhou, jedna euforie je srážena z výšin zase zklamáním – zpátky hluboko na dno. Přirovnal bych to k jízdě na horské dráze, na kterou mě život posadil proti mé vůli.
Číslo 1199 je jako baťovská cena, ale pro mě to znamená číslo vzdoru.
Přesný počet dní od mého prvního vzletu a posledního dne přistání z cest, které jsem si vysnil. Nejdřív to bylo splnění jednoho velkého dětského snu a poté bláznivý nápad – objet, vidět a dotknout se osobně všech novodobých divů světa. Zpočátku mi to přišlo jako nemožné, ale jak jsem už psal, po dosažení prvního snu – Machu Picchu – jsem uvěřil, že to zvládnu.
To jsem byl úplně nahoře. Přežil jsem první operaci, stál jsem nad onou mystickou stavbou a měl jsem pocit, že už mě nemůže nic zastavit.
Kdybych jen tušil, jak hluboce se mýlím, protože můj protivník se mnou měl úplně jiné plány.
Necelých dvanáct set dní se může zdát jako dlouhá doba. Zkuste do toho úseku vložit 7 cest po celém světě, 3 náročné operace a následné rekonvalescence, 2 řady chemoterapií – a najednou se tím ten čas pěkně zhustí. Většinou to bylo tak, že z každé cesty jsem téměř ihned nastupoval na operaci nebo chemoterapii v řádu dní. Nebyl čas ztrácet čas.
Když se ohlédnu, přijde mi to jako včera, kdy mě napadl onen nápad. A teď ho mám splněný! A euforie?
Euforie vyprchala.……
Vyprchala mnohem rychleji, protože po dokončení snu jsem byl paradoxně opět na začátku. Nádor roste a je přibližně stejně veliký, jako když mi ho našli poprvé. Objel jsem sice svět a obdivoval krásy jiných krajin a vysněných divů, ale ruku v ruce s tím jsem prožil bolesti, které ke kráse měly hodně daleko.
Takže se mi startovní čára jen posunula o kus dál a já vystartoval další chemoterapií do nejasných mlh budoucnosti.
Už nejsem tak naivní. Vidím svět jinak – realisticky, tvrději, řekl bych až opravdově. Neznamená to, že jsem se změnil, jen mazaný med kolem pusy už není tak sladký. Protože i přes tu mlhu přede mnou vím, co mě čeká.
Možná by vám to mohlo nakonec přijít jako depresivní, ale opak je pravdou. Uvědomuji si, že právě tenhle bláznivý nápad mě dovedl až sem. Mohl jsem se zpočátku zhroutit a vzdát to a nejspíš bych byl jen vzpomínkou.
Ale sen se stal mým motorem, který mě pokaždé donutil vstát a jít si umanutě za svým,
navzdory všem překážkám, které mi ta mrcha házela pod nohy. Hrál jsem nedobrovolně hru, kterou jsem si nevymyslel, ale upravil jsem si pravidla po svém.
Plánuji dál, protože dnes si to už bez toho nedokážu představit. Potřebuji cíl, ne čekat na to, jak to dopadne.
A tak jsem vstoupil, pro mě, jen do další etapy závodu.
Jak dlouhá bude tentokrát, to nevím.
Ale každý den beru jako BONUS.
👉 Protože těch prvních 1199 dní jsem byl mnohem víc cestovatel než vážně nemocný pacient. 👈
A to byla a je i moje volba do budoucnosti.
Zítra zase vstanu a půjdu si pro další den navíc. 😎
💬 Pokud ti něco při čtení problesklo hlavou, budu rád, když mi to napíšeš.
⬇ Komentáře a hodnocení tě čekají hned níž, pod souvisejícími články. ⬇
Díky, že jsi věnoval čas i těm těžším příběhům. 🙏
