Paradox: prázdniny nebo (ne)klid před bouří? (květen 2025)
Hodně lidí se teď ptá, jak se mám a jak to dál zvládám? Tak jsem se nad tím hluboce zamyslel a odpovím vám svým osvědčeným způsobem:
„Děcka, ŽIJU !!!“
A teď se to trochu pokusím rozluštit a pustím vás do světa, který je nyní mou normální realitou. Zkusím se vyjadřovat tak, aby to bylo srozumitelné všem, takzvaně jazykem mého kmene. 😉
V tomhle okamžiku mám tříměsíční prázdniny, tak nějak by se dalo nazvat období, ve kterém mám klid od další chemie proudící v žilách. Dle lékařů na onkologii bych si také už zasloužil kousek toho štěstí, po tom všem, co jsem už podstoupil. Nezapomněli ovšem podotknout, že určitě chápu, že mě nikdy nemůžou vyléčit úplně, jen udržovat nádor v snesitelném stavu. A možná na mě nyní štěstí lišácky mrklo, protože můj děda Lebeda se nezvětšil, ale ani nezmenšil. Jak bych šalamounsky podotkl – paradox jak vyšitý.
„Hurá, našel se lék na mou rakovinu – ale bohužel, moje tělo ho nezvládá.“ Protože tato silnější chemoterapie mi kromě nádoru ničí kostní dřeň takovým tempem, že tělo není schopné bílé krvinky obnovovat. Proto mi ji přestali po dvou cyklech podávat.
NeVýhra nebo NeProhra?
Trochu to shrnu. Po čtyřech operacích, kdy se mi nádor stále vrací, a dvou cyklech chemoterapie, čtyřech letech jízdy po emoční horské dráze… najednou NIC. Byl jsem vyhozen na čerstvý vzduch s nadějí a čekej. Co teď? Z medicínského hlediska vím, co mě čeká – protože počkám na další vyšetření CT a bude jasno ihned. Ale z lidského hlediska… psychika je ve stavu totální nejistoty. Každý tvrdí, jak je to dobrá zpráva a jak se mám radovat. A co dělá můj mozek? Opatrnými krůčky našlapuje po poli nadějné euforie a snaží se uvěřit, že najednou takové místo existuje. Čeká, z které strany to přijde, případně jaká mina se mi připlete do cesty tentokrát – ihned když si moc připustím možnost světla na konci tunelu. Je to po té dlouhé době a zkušenostech s touhle nemocí vlastně tvrdá realita, kterou asi nezainteresovaný člověk nemůže pochopit.
Jsem zdravý? Jsem nemocný? Jsem statistická chyba, nebo jen čas nemilosrdně dál ukrajuje další minutu po minutě z vyměřeného času mé prognózy? Mozek jede bomby a i když se snažím fungovat v normálním režimu, ta mrcha mi ze všech stran připomíná, že tu pořád je. Má výdrž… a já si ve slabších chvílích říkám (ano, i já je mám): jak dlouho to může člověk vydržet? Pak se mnou zamete jakákoliv zmínka o někom v mém okolí, kdo momentálně zjistil diagnózu, nebo že bohužel nemoci podlehl, po krátké chvíli boje.
… A dnes to byla další, mega facka – zpráva o úmrtí Jiřího Bartošky. Chlap, kterého jsem vždycky vnímal jako symbol klidu, síly a elegance, i když měl s touhle mrchou taky svoje obrovské zkušenosti. Připomnělo mi to jeho citát, který kdysi řekl:
A přesně tak na mě působil – jako člověk, který žil naplno, dokud to šlo. Takové momenty mi znovu ukážou, že tahle nemoc si nevybírá a že boj, který vedeme, je kurevsky reálný.
Tak tohle je nynější realita mé cesty. Stanlyho, který by se měl radovat, ale realistický pohled ho drží hodně při zemi, protože ty pády jsou pak mnohem snesitelnější. Dál si dělám prdel z mého stavu, někdy dost černý sarkasmus vítězí nad krutou realitou, kterou se tím snažím zesměšnit. Pak mám pocit, že nad ní mám kontrolu a dělám si, co chci já – než co mi nařizuje ta zákeřná mrcha.
Je to srozumitelné?
Takže až se mě opět zeptáte, jak se mám, odpovím právě tohle:
„ŽIJU !!!“ 😉
