Dnešní stav 7.

S hlavou v oblacích, nohama v realitě. (září 2025)

„Zářivé letadlo mizí v mracích. Já se vracím zpátky na zem – k procházce, k psovi, k čekání.
Tahle fáze mezi vyšetřeními se tváří jako klid, ale uvnitř probíhá válka. A přesto pořád věřím, že to slunce na křídle letadla ještě uvidím.“

Vzdáleně slyším blížící se mně povědomý zvuk, a tak zvedám automaticky hlavu k obloze. Sleduji neobvykle jasný měsíc, vystouplý nad pásmem roztrhaných mraků. Sice už není červený jako při úplňku, ale ta velikost je stále neobvyklá. Chvíli hledám — a pak se mezi mraky objeví zdroj zvuku — zářivé letadlo zlatavé barvy. Uvědomuju si, že za ten zářivý lesk můžou paprsky slunce, které já ještě nevidím, protože ho mám schované za horizontem.

Chvíli ho pozoruji, jak střídavě mizí za mraky a pak se objeví v další skulině, aby na mě pokaždé mohlo blejsknout. Pomalu jasný zvuk utichá, až mi nakonec letadlo zcela mizí z dohledu. Zasněně se dívám dál… a najednou slyším další. Tentokrát svým letem protíná obrys měsíce, zanechávajíc za sebou charakteristické bílé čáry. Probleskne mi myšlenka, že to asi nebude vládní letadlo, když před ním nejedou motorky s policisty. 😄

S úsměvem pomalu skláním hlavu opět k zemi a uvědomuju si, že mi ty lety vlastně přirostly k srdci. Asi by mi dnes už sotva někdo uvěřil, že mám stále obavy z výšek. Natož z létání. Hlavou se mi honí vzpomínky a zcela jasně si vybavuji jeden výhled z okna – na paprsky vycházejícího slunce nad souvislým kobercem bílých mraků, v kontrastu s modrým nebem nad křídlem letadla. Vlastně těm nahoře závidím, protože tohle teď právě nejspíš také obdivují. Přej a bude ti přáno.
A s touhle myšlenkovou úvahou se vracím zpátky na zem a jdu vstříc svému každodennímu rannímu programu – procházce s Chárlím. Čeká mě u branky a já přemýšlím, kdo koho vlastně vede. Jestli páníček venčí svého psa, nebo můj věrný parťák hlídá mě, aby se mi z věčného dívání do nebes nezatočila moc hlava.

Je září. Jsem v pomyslné půlce čekání na další vyšetření a v očekávání, kam mě následný verdikt bílých plášťů nasměřuje. Někomu to může připadat jako banalita, ale pro mě je to zásadní klíčový bod, od kterého se opět vše odvíjí. Vrhne mě verdikt zpátky do náruče sestřiček pumpujících do mě chemii, nebo přede mě potřetí rozbalí koberec mířící do mlhavé naděje?
Kdo si tímhle nikdy neprošel, asi úplně nemůže pochopit, o čem se bavím. Na tohle tříměsíční meziobdobí, tvářící se jako prázdniny v léčbě, si stále nemůžu zvyknout. Mám pocit, že všichni se najednou na mě dívají jako na zdravého člověka. Což bych dost ocenil – pokud by to byla pravda. Ale ta zákeřná mrcha mě stále drží ve střehu, takže s tím optimismem se stále držím při zemi.

A to je ten paradox. Hlavu mám sice v oblacích, ale optimismus mi ryje nohami v zemi.

Pozitivní myšlenky mi už pomyslně šplhají po Velké čínské zdi
a ty negativní se hluboce zahryzávají do podvědomí, kde si budují útočiště. Takže si děda Lebeda ze mě vytvořil takové válečné pole, kde probíhají různě velké konflikty na celodenní bázi. Naštěstí alespoň v noci už spím tvrdě, takže co se děje v tu dobu, jde mimo mou jurisdikci. 😴
Napadá mě, jak člověk může tohle napětí asi dlouho vydržet…
Případně jestli se na to dá zvyknout. A jestli vůbec to jde.
Bílé vrány se mi snažily předepsat různé léky, co mi mají tuhle anabázi pomoct překlenout. Ale já mám pocit, že bych nakonec měl místo mozku – ne z piva kostku – tak leda hlávkový salát. 😄 Takže nevyužité medikamenty se na mě smutně dívají z krabice s léky… a nejspíš mě jen tak lehce nedostanou.

Mám ještě něco přes měsíc času a moje volba je jasná.
Nečekám odevzdaně na výsledek vyšetření – raději jsem myšlenky nasměřoval na jiný cíl. Jak se říká, slova jsou slova, ale činy jsou činy, proto dokončím svoje cestování za divy světa ještě letos.
A to vycházející slunce na křídle letadla?
Určitě uvidím opět. O tom jsem přesvědčený.

Takže s plným vědomím čekám dál.
Snažím se víc dívat do nebe, než upřeně pozorovat prošoupané boty.
Sice to není oficiální návod na výhru v boji,
ale alespoň se mi s hlavou vztyčenou lépe dýchá. 😉