Konec příměří, válka čeká. (říjen 2025)
„Někdy se nejdelších pár vteřin v životě odehraje mezi vyzváněním a hlasem z druhé strany linky.“
Už od rána jsem jako na trní. Dnes je ten den a já si mám zavolat pro výsledek z CT, které jsem podstoupil před deseti dny. Byly to perné dny – kdo to nezažil, tomu tohle nekonečné čekání nepřeju. Nervozita ze mě doslova stříkala. Pořád koukám na hodiny nad dveřmi, jak ručička pomalu ukrajuje minutu po minutě.
Třináctá hodina se blíží. Asi mi vybouchne hlava tlakem, říkám si… a tak to nevydržím. Beru mobil do ruky.
Už mi je jedno, jak to dopadne – hlavně ať to mám za sebou. Vyťukávám poslední číslo. Po chvíli se ozve známý hlas:
„Onkologie Ústí, co si přejete?“
Co bych si přál, to vím. Ale kvůli tomu bych tenhle telefonát vůbec nemusel vést. Realita je jiná – čekám verdikt, který určí, co bude dál. Sestřička si ověřuje moje údaje a po chvíli říká, že dá vytištěnou zprávu doktorce.
Cítím, jak mi buší spánky. Připravuju se na nevyhnutelné. Slyším pevný hlas doktorky:
„Dobrý den, nemám pro vás dobré zprávy. Nádor se opět zvětšil, musíme s tím něco dělat…“
Tak – a bylo to venku. Překvapilo mě, jak klidně jsem to přijal a dál odpovídal. Asi jsem to někde uvnitř čekal. A přesto jsem doufal, že se spletli. Protože k naději se člověk upíná, dokud to jde.
Nádor se zvětšil. Ne o centimetr. !!! Dvojnásobně !!! 😨
Telefonát končí větou, že se musí sejít konzílium. Další den mi prý zavolají.
Ticho. Sedím u stolu, koukám střídavě z okna a na mobil. Napětí sice opadlo, ale emoce se valí naplno. Lapám po dechu a slzy tečou proudem. Ano, i já jsem přes svůj sarkasmus normální člověk. Myšlenky se střídají jak kulky:
Vánoce?.. zbytečné, právě ztratily smysl….Dárky?.. k čemu… Další dovolená na jaře?.. ses asi zbláznil… Jaký plnohodnotný život tě čeká?.. co si to sakra namlouváš.. 🤔
Jak už jsem psal – prostě jsem se zhroutil…jako už mnohokrát. A vlastně znova. A znova. Kolikrát se ještě dokážu zvednout?
Hledám světlo naděje. Vím, že tam někde plamínek je, ale teď ho prostě nevidím.
Připadal jsem si jako slepý bez bílé hole.
Den na to volá další doktorka znovu a z jejího odhodlaného hlasu si pamatuji:
„Musíme rakovině zase nakopat prdel. Po dovolené nastoupíte na další chemoterapii.“
Dobrý nápad, pomyslel jsem si. Ale už vím, co mě to bude stát. Kolik bolesti se za těmi slovy skrývá. A všechna přání se najednou smrsknou do jediného. Za tři dny letím na druhý konec světa, do Číny 🇨🇳 – měl bych se těšit. Ale jediné, co si teď přeju, je:
Říká se, že naděje umírá poslední, protože má sakra tuhý kořínek.
Neviděli jste ji někde? Zmizela mi z dohledu…
No nic. Pomalu se zvedám a jdu dál.
Třeba ji někde potkám.…..
(pozn. napsáno až po třech dnech, kdy jsem opět začal racionálně myslet)
💬 Pokud ti něco při čtení problesklo hlavou, budu rád, když mi to napíšeš.
⬇ Komentáře a hodnocení tě čekají hned níž, pod souvisejícími články. ⬇
Díky, že jsi věnoval čas i těm těžším příběhům. 🙏
