Dnešní stav 9.

Nečekaný milník (březen 2026)

„Někdy je i obyčejné ráno malým vítězstvím. Stačí vstát, vyjít ven a jít dál – i když to jde pomaleji než dřív.“

Sleduji z postele, jak mi sluneční paprsky pronikají do pokoje. Pootevřeným oknem cítím svěží vzduch a slyším výstražnou sirénu – njn, první středa v měsíci, uvědomuji si. Řekl bych, docela fajn den. Úplná škoda toho nevyužít a nejít ven, nasát do plic blížící se jaro a ucítit na tváři hřejivé sluneční paprsky. Musím se překonat a sám se vykopat, nikdo jiný mě nedonutí.

Dobře půjdu… jen si ještě dám malou chvilku a…

Někdo by řekl: co blbneš, nad čím přemýšlíš, tak jdi.

Tak jednoduché to je – zvedneš se, oblékneš a vydáš se ven na čerstvý vzduch. Dojdeš na zahradu pro Chárlího a vezmeš ho na procházku. Určitě i on bude nadšený. Dáš pár kilometrů pomalu probouzející se přírodou, sleduješ modrou oblohu nad hlavou. S úsměvem posloucháš oblíbený podcast a…

A realita?

Všechno je to vlastně pravda. Jen s plíživým kouřovým nádechem. Všechno dělám v úsporném, zpomaleném režimu. Protože každodenní teploty se na těle podepisují a já cítím únavu ve všech svalech. Možná ještě působí jedy z neúspěšné třetí řady chemoterapie. Nebo je to z nekonečného boje těla s rostoucím nádorem.

Proto pokud mě venku potkáte, budu sice nejspíš vypadat normálně, ale uvnitř jedu na automat a šetřím tak své síly. Ale i tak jsem rád za každou možnost překonat sám sebe. Třeba vyjít kopec, i když v půlce máš pocit, že je to nesplnitelný úkol a chceš se otočit.

Jsou to taková moje malá vítězství.

V době, kdy čekám, až se mi konečně ozvou s termínem nové léčby – cílenému ozařování. Za ty roky už jsem zvyklý čekat. Akorát mi ten čas dnes nějak rychleji utíká.

Musím mít se od čeho odrazit a zase plánovat.
Bez toho mám pocit, že vyhrává protivník.

Dnes tu nehýřím vtipem, ale pořád to jsem já. Sice mi bujará kštice opět začíná rašit, ale musím vás zklamat. Opět nebudu modrooký blonďák. Zatím to vypadá na šediváka. 😀

Jedna věc mě ale překvapila.

Dnešní příspěvek má pořadové číslo:

100

To je pro mě velký milník. A pokud to čtete, znamená to, že jste sami už závisláci. 😂

Na začátku jsem netušil, jak někoho bude zajímat příběh o cestování s rakovinou v batohu. Jestli se mi podaří splnit cíl a ještě to všechno zvládnu čtivě popsat.

Takže vám všem děkuju. Protože i kvůli vám jsem tam, kde jsem.

Pořád toho ještě musím hodně napsat.
A to mě drží nad vodou. ❤️

Další malý cíl?

200? 😉