Pepa

Vzkaz nahoru (srpen 2025)

Včera jsem s nostalgií vzpomínal na tchána, tátu a dědu – prostě Pepa.
Bylo by mu krásných 70 let, nebýt stejné mrchy, která mu zkrátila užívání si důchodu na pár měsíců.
Ano, nechodí jen po slavných, a dnes už je to skoro šest let, co Pepa nahoře prohání s šibalským úsměvem baby. S neodmyslitelným pivem v ruce hledí na nás dolů a určitě je spokojený i tam.

V té době mi to přišlo hodně nespravedlivé – ta rychlost, bezmoc… a najednou konec.
Netušil jsem, jak si osud se mnou dokáže pohrát.
Dneska mi to přijde… stejně nespravedlivý. Jen už to tolik neřvu do zdi – nechávám to v sobě.

O necelé dva roky později jsem šel na řadu já.
Začátek roku 2021 – nálož jak z apokalypsy: diagnostikovaná rakovina, těžký covid a rozvod.
Že by karma?
Pokud ano, tak mi ji zřejmě přidělili ve tmě a ve svářecích brýlích. To je můj pohled a někdo si třeba myslí něco jiného – ale to je život.
Doktor mi jednou řekl, že kdyby se to kvůli mně mělo stát i mým dětem, musel bych mít příšernou karmu.

Proto jsem se přestal ptát „proč já“.
Odpověď stejně nepřišla. A časem mi došlo, že to není podstatný. Rakovina se taky neptá – tak proč bych měl já?

Místo hledání odpovědí na nepříjemnou diagnózu jsem se obalil štítem sarkasmu.
Prý takový bastard s vlastní zatvrzelou hlavou, který černým humorem odráží nabídky lítosti a tabulky přežití. Vytvořil jsem si vlastní cestu a po ní slepě pokračuju, krok za krokem, aniž bych věděl, co mě čeká za nejbližším rohem.

No – pravděpodobně mi to všechno stejně nepomůže. Ale stejně to podstupuju.
Ne kvůli naději, ale protože nejsem ten typ, co si sedne do kouta a vzdá to. Na to už jsem toho podstoupil moc. A pořád nejsem v situaci, kdy mi děda Lebeda diktuje závěť.

Pořád tu jsem. I když podle některých doktorů už nemám. Což je trochu trapas pro ty, co by mě podle tabulek nejraději už odepsali, ale velké zadostiučinění pro mě. Zatím tohle není happy end. Tohle je jen pokračování navzdory tomu.

Takže, chtěl jsem jen poslat vzkaz nahoru:
Pepo, myslím na tebe.
Ale, ještě mě s pivem nečekej – rozhodl jsem se tu ještě nějakou chvíli pobýt.
Však, ty to víš… 😉