Dillí: střet civilizací na úvod cesty (1.–2. den)
„První kroky na cestě za Indií a Nepálem. Let plný očekávání, čtyři hodiny v Dubaji, první setkání s indickým chaosem a horkem, které vás doslova zalije potem. Dillí mě hned první den semlelo – kontrasty, vůně, bordel i krása na každém kroku.“
Usedám na sedadlo v letadle a tím ze mě spadlo všechno napětí. Rozhlížím se po palubě a zdá se mi poněkud poloprázdná. Takto obrovským patrovým Boeingem jsem ještě neletěl. Sleduji usměvavé mladé letušky, jak pomáhají se zavazadly do přihrádek nad hlavami ostatním pasažérům nebo jim hledají jejich rezervovaná místa. Pro ně samotné je to nejspíš rutina, ale pro mě je uklidňující vidět, jak všechno šlape, jak má.
Netrvá to dlouho a ruch se uklidňuje, hlasy utichají. Pozoruju ostatní a bavím se představou, co asi cítí, když nervozita v jejich tvářích je přímo hmatatelná. Vzpomenu si na svoje první lety a mrazení v zádech – a raději to hned zaháním úsměvem. Cítím chvění, jak mi letadlo společnosti Emirates pod nohama začíná rolovat. Instinktivně svírám madla, nejspíš až s bílými klouby. Vtom jsem silou vmáčknutý do sedačky a periférně okénkem vidím, jak zem mizí hluboko pod námi. Je nádherný den, pozdní slunečné odpoledne – a já opět mířím do oblak.
Let probíhal pokojně a hlavně komfort, který aerolinka nastavila, byl neoddiskutovatelný. Jídlem a pitím nás zásobovali pravidelně, a výběr filmů či hudby na obrazovce přede mnou by mi vystačil klidně k letu na měsíc. Samozřejmě to bylo dlouhé – daleká Asie přece není za humny. Tentokrát jsem nemusel ten den brzy ráno vstávat, takže jsem byl před letem vyspalý. Přistání v Dubaji o půlnoci jsem tak zvládl celkem čilý a mohl si prohlédnout rozlehlou příletovou halu.
Měl jsem skoro čtyři hodiny do dalšího letu, tentokrát do Dillí. Hala letiště v Dubaji byla obrovská a zpočátku jsem nevěděl, kam se dívat dřív. Tomu odpovídal i proud lidí valící se koridorem mezi obchody a odletovými gejty. Čekání na plastových sedadlech už tak komfortní nebylo – snažil jsem se aspoň na chvíli zamhouřit oko. Nakonec jsem ve čtyři ráno místního času, celý zlámaný, nastoupil do dalšího, už mnohem menšího letadla. Po vzletu jsem okamžitě usnul a probudila mě až teplá snídaně, která naznačovala, že budeme brzy přistávat.
Indie mě přivítala v devět ráno. Už na letišti Indiry Gándhíové jsem pocítil, jaké počasí mě bude provázet celým pobytem. Bylo zataženo a pošmourno, ale žár skrytého slunce a obrovská vlhkost po chvíli způsobily, že mi pot tekl čůrky po zádech.
Po všech povinných letištních procedurách jsem venku našel skupinu kolem mladého průvodce s tabulkou naší cestovky. Michal, s úsměvem jemu vlastním, nás shromáždil a odvedl na parkoviště. Čekali jsme na příjezd našeho autobusu s místním řidičem, který nás bude provázet celou Indií. Vyslechli jsme instrukce – například jaké oblečení je vhodné. Mezitím jsem sledoval okolí a snažil se vnímat nové vjemy a vůně. Dělníci v okolí stavěli bez ohledu na bezpečnost práce a příjezd aut plných vojáků atmosféru jen dokresloval.
Cesta z letiště do Dillí klimatizovaným autobusem – spíš mrazákem 😉 – trvala asi hodinu. Tento den měl být celý věnován poznávání britského, Nového a Starého Dillí. Už cestou mi bylo jasné, že to pro mě bude střet civilizací. Sice jsem toho už hodně ve světě viděl a na lecjaký chaos jsem zvyklý, ale doprava a všudypřítomný nepořádek – nebo spíš bordel – mě stejně překvapily.
První ochutnávka kultury a historie začala v komplexu Kutub. S lahví vychlazené vody jsme obdivovali nejvyšší minaret Indie – Kutub Minár, postavený z rudého pískovce do výšky 73 metrů. Pot mě okamžitě promočil, ale i tak jsem žasl nad další záhadou: tzv. Sloupem v Dillí. Tento 1600 let starý, sedm metrů vysoký pilíř z 98 % železa nikdy nerezaví. Jak ho tehdy dokázali vyrobit, je dodnes záhadou – a někteří dokonce mluví o zásahu mimozemských technologií. 😉
Po krátkém občerstvení jsme pokračovali do Starého Dillí. Míjeli jsme India Gate – Bránu Indie, dříve známou jako Všeindický válečný památník, připomínající oběti indických vojáků za první světové války. Podél vládních budov jsme se prokousali dopravou místního tržiště Mína Bazaar až k mešitě Džama Masdžíd.
K vyvýšené hlavní mešitě se vystupuje po třech schodištích a celý areál pojme až 25 tisíc věřících. Musel jsem se zout a kolem pasu mi uvázali látku, než jsem mohl vstoupit na rozpálené nádvoří. A tady jsem zjistil, že atrakce jsme nakonec byli my – běloši. Místní nás doslova naháněli, aby si s námi mohli udělat fotku. Chvíli mi trvalo, než jsem celý rozlehlý areál prošel, a poprvé jsem poznal i neodbytné prodejce, často maskované za žebrající děti nebo matky s kojenci.
Průvodce nám domluvil projížďku úzkými uličkami na kolových rikšách. Dojeli jsme na jedno z největších tržišť, kde jsme viděli ohromné množství druhů koření všech barev. V kontrastu s tím byl všudypřítomný chaos: odpadky, volně se pohybující krávy a psi bez majitelů, holubi i opice na střechách a plotech. Budovy oprýskané, silnice v takovém stavu, že jsem musel neustále sledovat, kam šlapu.
Mohlo by se to zdát hrozné, možná až šílené – ale i to mělo svoje kouzlo. Ano, byl to střet civilizací, ale pro mě hlavně možnost vidět, jak tu lidé žijí svůj každodenní život. Bylo vidět, že navzdory zákazům kastování se každý snaží vydělat po svém a uživit rodinu.
K večeru jsme dorazili k našemu prvnímu hotelu a po vydatné večeři jsme na pokojích padli za vlast.
Indie mi vyrazila dech. Byl jsem plný dojmů a kontrastů – ale hlavně plný očekávání, co přinesou další dny.
💬 Pokud ti něco zarezonovalo, napiš mi to.
⬇ Komentáře a hodnocení najdeš hned pod souvisejícími články. Budu rád, když se ozveš. ⬇
Díky, že jsi dočetl až sem. 🙏
