Mezi kobrou, červeným pískovcem a vedrem (4.den)
„Den, kdy jsem pochopil, že v Indii není nic tak stálé jako troubení rikš, dotěrní prodejci a červený pískovec — ten je prostě všude. I tam, kde bys čekal trochu stínu.„
Po krátké jízdě ulicemi Džajpuru vystupuji s ostatními dobrodruhy z autobusu a ihned se musím vyhýbat množství lidí na chodníku. Snažím se jít za průvodcem a přitom pozoruju ruch provozu ulice. To věčné troubení aut a rikš mi zůstane dlouho zaryté v paměti. Zastavujeme na krajnici a sleduji, jak se Michal s druhým místním průvodcem vrhají doprostřed ulice a zastavují provoz. Říkám si, jak dobrý nápad to asi je, ale tady to nejspíš jinak nejde. Rychlými kroky přebíhám všechny čtyři pruhy této městské tepny na druhou stranu a s rozpačitým úsměvem sleduji rozšířené zorničky ostatních – je to celkem adrenalin.
Nejsem ale jediný, kdo koho pozoruje, protože ihned k nám přistupují místní a samozřejmě se s námi chtějí fotit. Napadá mě, že jsem jel na druhou stranu světa za atrakcemi a nakonec samotnou atrakcí jsem tu já sám. 😉

Palác Hava Mahal na druhé straně ulice byl vybudovaný proto, aby ženy z královské rodiny mohly sledovat pouliční festivaly a přitom samy nebyly vidět – a tím neporušily purdah, zvyk o zahalování. Proto tato bohatě zdobená pětipodlažní budova z červeného pískovce má 953 malých oken. Dojem z této nádhery mi trochu kazilo jiné místní umění – celá budova byla pokryta lešením z bambusu. Po pár fotkách a opětovném sebevražedném překonání hustého provozu jsem se na druhé straně zastavil u hloučku lidí. Když jsem se prodral blíž, uviděl jsem sedícího muže hrajícího na píšťalu zvanou murlu.

V košíku před ním v rytmu zvuku reagovala vztyčená černá kobra a společně s pohybem píšťaly vytvářely dojem tance. Na chvíli mě ten výjev úplně paralyzoval. A hadí mistr si toho všiml — běloch v tranzu? Ideální okamžik na výběr dolaru. 😄
Poté jsme se vydali na nedalekou cestu do kopců za město. Už včera jsme kolem tohoto místa jeli, ale dneska jsme měli celé dopoledne na jeho prohlídku. Zastavili jsme na parkovišti, na břehu umělého jezera Maoto. Přímo nad ním, po vrcholech okolních zelených kopců, se táhla pevnost Ambér, vystavěná z červeného a bílého pískovce v kombinaci s mramorem. Kdysi bychom nahoru vyjeli na slonech, ale jelikož naše cestovka nepodporuje týrání zvířat, využili jsme přistavené džípy. Po krátké jízdě do strmého kopce úzkými uličkami, po ne vždy kvalitní silnici a za častého vyhýbání se dalším různým povozům, jsme dojeli k bráně pevnosti.
Tuto pevnost začal stavět v roce 1592 mahárádža Man Singh I., jeden z generálů slavného císaře Akbara Velikého z dob Mughalské říše. Pevnost stavěl čtvrt století a my jsme měli možnost obdivovat její velikost a množství nádvoří s různými chrámy a paláci. Tradiční červený pískovec doplňovaly žluté omítky, proto se Ambér někdy nazývá Žlutá pevnost. Bohatě zdobené dřevěné krovy, pískovcové stavební prvky, barevné malby stropů i stěny vyzdobené zrcadlovými mozaikami doplňovaly upravené zahrady. Výhledy z otevřených teras do dalekého okolí nebo jen na jezero pod nimi podtrhovaly krásu tohoto místa.








Na druhou stranu i tady bylo neskutečné vedro a my byli rádi za jakýkoliv stín, kam jsme se mohli schovat z rozpálených nádvoří. Měl jsem pocit, že každý kámen tu vypráví příběh, ale já už měl mozek přehřátý jako dlažba pod nohama. 😅
Druhým nešvarem, na který jsem si pořád nemohl zvyknout, byl neustálý frontální útok místních prodejců, jak dospělých, tak malých dětí. Jako signál o zájmu k nákupu čehokoliv stačil můj vteřinový pohled jejich směrem. Okamžitě byli u vás a zbavit se jich byl skoro nadlidský úkol.



Dnešek byl opět dnem přejezdu. Večer jsme měli dojet do Agry ve státě Uttarpradéš, což mělo být pět hodin jízdy. Proto jsme brzy opět seděli v našem autobuse a ukrajovali další kilometry Indií. Cestou jsme se zastavili na oběd a v jedné manufakturní prodejně s látkami a sochařskými výrobky. Samozřejmě i zde úkol zněl jasně – prodat turistům, obzvlášť bílým, co nejvíce. Díky tomu peněženky některých z nás viditelně chřadly. 😀
Jelikož Michal asi usoudil, že historických staveb není nikdy dost, zastavili jsme se v podvečer ve městě Fatehpur Síkrí. Město vybudované již zmiňovaným císařem Akbarem Velikým, odkud chtěl vládnout své říši. Nakonec od toho bylo upuštěno, nejspíše kvůli problémům se zásobováním vody. Zachovalé opuštěné paláce z červeného pískovce se stovkami malých věžiček vystupujících z okolní zeleně, mramorové podlahy nádvoří, nazelenalá voda v nádržích a posvátné ticho na mě působily poklidným dojmem. Musela to tady být nádhera, když tu sídlil císařský dvůr a město žilo.






Napadlo mě tu, jak je vše pomíjivé a náš život neskutečně krátký.
Druhý poznatek, co bych ještě chtěl dodat k tomuto místu, tak toto: jestli někde, po dobu mého pobytu v Indii a Nepálu, byli neodbytní „prodejci“, tak určitě tady – doslova otravní, nedalo se jich zbavit ani úprkem. 🤯
Ve večerních hodinách jsme konečně dorazili do města Agry, ubytovali se v hotelu a dali si zaslouženou večeři. Den byl náročný – nejen dlouhou cestou, ale i historií provázenou vedrem. Takhle propocené věci jsem nikde nemíval, ale hold k Indii to patří.
Zítra uvidím další div světa – a to za to sakra stojí! 😉
💬 Pokud ti něco zarezonovalo, napiš mi to.
⬇ Komentáře a hodnocení najdeš hned pod souvisejícími články. Budu rád, když se ozveš. ⬇
Díky, že jsi dočetl až sem. 🙏