Ráno u Tádž Mahalu, noc na kolejích (5.den)
„Byl to další z mých „divů světa“. Tehdy jsem to bral jako cestu, dnes jako připomínku, že i zázraky z mramoru mohou na chvíli utišit chaos v hlavě. Ráno jsem stál před Tádž Mahalem – a na chvíli věřil, že svět je v pořádku.“
Je půl šesté ráno a moje kroky vedou, po důkladné kontrole u turniketu, dál ulicí, oboustranně lemovanou zdmi se sloupovím a klenbami. Musel jsem si přivstat, proto je ještě pološero, ale upravená zeleň lemující cestu i tak vyniká v kontrastu s všudypřítomným červeným pískovcem. Jsem netrpělivý, moje kroky pomalu zrychlují. Procházím jednou bránou, jen abych uviděl bránu další, tentokrát mnohem mohutnější. Čtvercová stavba s věžičkami v každém rohu má už v sobě zakomponovaný i bílý mramor. Už tohle je nádhera, ale to hlavní mě čeká až za ní.
Poslední kroky úzkým tmavým průchodem nějak nevnímám a poté mě venkovní denní světlo na okamžik oslepí. Přede mnou se v dáli, v celé své kráse, rozpíná další div světa – Tádž Mahal.
Chvíli stojím a jen se dívám, možná ani nedýchám. Ten okamžik je jedinečný. Oči nevědí, kam se podívat dříve. Jsem překvapený, možná i zaskočený nádherou stavby a upraveným areálem v okolí. Bílý mramor září na této monumentální hrobce a čtyři vysoké věže – minarety – symbolicky hlídají klid věčného spánku zamilovaného páru. Viděl jsem tenhle výjev snad stokrát v televizních dokumentech nebo knihách, ale naživo je to jiné.
Jak tohle mohl někdo postavit? – prolétne mi hlavou. Obzvlášť s technologiemi tehdejší doby. Vše tu má jasné linie a přesně určené místo – jak stavba samotná, tak park s vodními prvky před ní. Napadá mě, jak by to vypadalo, kdyby stihli postavit plánovanou identickou kopii na druhé straně řeky Jamuna – tentokrát z černého mramoru. Pomalu kráčím blíž k tomuto pomníku lásky a vnímám tu krásu všemi smysly.
Tádž Mahal nechal postavit mughalský vládce Šáhdžahán v roce 1631 na památku své předčasně zesnulé ženy Mumtáz Mahal (Perla paláce). Společně měli osm synů a šest dcer, avšak v roce 1629 při porodu posledního dítěte Mumtáz ve věku 36 let zemřela. Po její smrti vyhlásil vdovec dvouletý státní smutek, během kterého bylo zakázáno slavit, poslouchat hudbu, nosit šperky a používat parfémy. Učinil také slib, že postaví pomník hodný její památky, kterému se nic na světě nevyrovná.
S pomocí architektů, inženýrů, sochařů a kaligrafů z různých koutů světa vytvořil překrásné mauzoleum, které mělo symbolizovat krásu a věčnou lásku.
Dvacet dva let trvala stavba z bílého mramoru, jehož povrch je zdobený polodrahokamy a drahokamy; jako kaligrafický doplněk používali černý mramor. Budova s obrovskou kopulí i minarety jsou pokryté nepřeberným množstvím vlysů a kazet s reliéfy. Uvnitř mauzolea se nacházejí symbolické sarkofágy, oddělené od návštěvníků mramorovým hrazením, které je bohatě a jemně zdobené květinovým ornamentem.
Hrobku obklopují rozlehlé zahrady, ztělesňující islámskou představu o ráji. Umělé vodní kanály symbolizují čtyři řeky ráje zmíněné v Koránu.
Asi jsem tam zůstal stát o něco déle, než jsem plánoval. Ne proto, že bych chtěl, ale protože se mi prostě nechtělo odejít. Bylo v tom zvláštní ticho – ne to kolem, ale to uvnitř. A určitě to nebylo poprvé. Některá místa nejsou o tom, co vidíš, ale o tom, co si v sobě odneseš. A tenhle pohled, ten si ve mně svoje místo našel.
Po této kráse jsme se vrátili zpět do hotelu, nasnídali a po pár hodinách odpočinku jsme opět stáli před branami další památky.
Po ranní romantické stavbě lásky i tato nese část tohoto příběhu. Pevnost Ágra, nebo také Červená pevnost (proč asi? 😉), patří k nejdůležitějším v celé Indii. Odtud řídili panovníci zemi a přijímali delegace z jiných států. Založil ji Akbar Veliký a do současné podoby ji přestavěl právě Šáhdžahán, který z původní pevnosti udělal palác. Později ho jeho syn Aurangzéb v roce 1658 svrhl z trůnu a držel ho zde v domácím vězení – s výhledem na Tádž Mahal – až do jeho smrti.
Procházeli jsme se částí pevnosti, obdivovali mughalskou architekturu a byli rádi za každý stín, protože slunce opět pálilo i přes mraky. Část paláce byla vystavěna také z bílého mramoru, pokrytá polodrahokamy, další – Zrcadlový palác – byl tvořen střípky zrcadel.
Když jsem se postavil k mříži a podíval směrem k Tádž Mahalu, napadlo mě, že Šáhdžahán možná viděl nejen hrobku své ženy, ale i cenu vlastní lásky.
Odpoledne bylo ve znamení odpočinku u bazénu – konečně osvěžení, ledově vychlazené pivko či jiný drink samozřejmě k tomu patřil. Večer nás autobus převezl na nedaleké vlakové nádraží – a tady už začalo jiné dobrodružství.
Z ráje lásky do reality železnice – i to je Indie. Poznal jsem, jaké to je, když v itineráři zájezdu stojí: „noční transfer klimatizovaným vlakem.“ Stěžujete si někdo na naše dráhy?
Něco vám prozradím – takový luxus tu určitě nezažijete. 😄
Zítra mě čeká svaté město Váránasí a ještě posvátnější řeka Ganga.
Tak uvidíme, svatým se asi nestanu, ale třeba to na mě nějaký vliv mít také bude. 😉
💬 Pokud ti něco zarezonovalo, napiš mi to.
⬇ Komentáře a hodnocení najdeš hned pod souvisejícími články. Budu rád, když se ozveš. ⬇
Díky, že jsi dočetl až sem. 🙏
