Řím – bílé krvinky na rekonvalescenci (1.den)
„Chemie nedoběhla, ale CT překvapilo. Místo kapaček jsem si sám naordinoval tři dny v Římě. Odlétl jsem pro jiný typ zážitků – a vypotit ze sebe jedy.“
Na začátku března mě opět odmítli podat třetí dávku chemoterapie, protože to moje tělo, v tomhle případě krev, nedávala. Při následné kontrole na CT se paradoxně ukázal tento chemický lektvar jako účinný – zastavil růst. Asi jsme se konečně trefili do chuti dědy Lebedy a elixír ho na nějakou dobu poslal tvrději hloubat. Nebylo to takové vítězství, ale na zázraky nevěřím.
Najednou jsem se ocitl v situaci, kdy jsem nečekal na další dávku pomalé otravy, ale naopak jsem dostal volno na to, abych se z té chemické terapie pokusil dostat. A jelikož tři měsíce byla dlouhá doba, rozhodl jsem se tohoto nečekaného časového okna využít. Sice jsem měl již naplánovanou Indii na začátku července, ale jeden z divů jsem měl vlastně za humny.
Řekl jsem si, co na tom může být složitého – a vše naplánoval sám, objednal letenky i ubytování a vyrazil na prodloužený víkend. Myslel jsem si, že na Řím víc času nepotřebuju, tři dny budou až až, za chvíli nebudu mít kam jít. Taková byla moje představa. Časem jsem pochopil, jak naivní byla. 😉
Přistál jsem v sobotu dopoledne na letišti GB Pastine Rome Ciampino, jednom z oficiálních letišť Říma. Na informacích jsem si vyzvedl Roma Pass, který jsem si koupil předem online. Ten mi následně zajistil zdarma dva vstupy na mnou vybrané památky a jízdu městskou dopravou po celou dobu pobytu.
Venku před terminálem jsem si počkal na autobus, který jel do centra. Cesta celkem rychle utíkala, ale postupně doprava houstla tak, že pěšky by to bylo rychlejší. Po necelé hodině jízdy jsem vystoupil na konečné, u vlakového nádraží Termini.
Díky chytrým offline mapám jsem se chrabře vydal vstříc velkoměstu. Bylo vedro, takže za chvíli jsem byl pod batohem tak mokrý, že mi tekly čůrky potu po zádech. Naštěstí můj objednaný apartmán byl celkem nedaleko – co jsou pro mě dva kilometry chůze. Prošel jsem jedním oploceným parkem, plným zeleně a demonstrantů. Ženy v bílém, ležící všude na zemi, protestovaly na podporu Palestiny, což jsem pochopil ne z hesel, která přihlížející vykřikovali, ale z vlajek, které nebyly italské – to jsem najisto poznal. 😉
Pokračoval jsem hlavní třídou, až jsem došel k cíli. Apartmán byl ještě zavřený, až později jsem našel zprávu v mobilu, která mi upřesnila čas, kdy otevřou. Měl jsem dost času – naštěstí naproti byla malá restaurace s pár stolky na chodníku, která mě přímo zvala k posezení. Samozřejmě jsem neodolal a poprvé měl příležitost poznat pohostinnost tohoto jižního národa. Za pozorování rušného provozu ulice a nekončícího troubení jsem pocítil nové chutě jejich pokrmů a místního piva.
Ubytování bylo rychlé, stejně jako strhnutí platby za něj z mého účtu. 😀 Útulný apartmán s prostornou koupelnou mi poskytl pohodlné zázemí se snídaněmi v ceně. O bezpečnost se postarala nedaleká velká budova policejní stanice, kde se to uniformami jen hemžilo – za podpory houkání sirén. Jak jsem měl možnost poznat, tak v celém Římě bylo stále slyšet řev sirén sanitek, policejních aut nebo tmavých vozidel – asi papalášů.
Odpoledne jsem se vydal k prvním památkám. Měl jsem vytvořený itinerář jako profík, jen jsem doufal, že vše klapne, jak má. Využil jsem nedaleké metro a po chvíli ujasnění si směrů jízd jsem nastoupil do plné soupravy. Vystoupil jsem na nastudované stanici a po chvíli chůze tubusem jsem se zastavil u dívky s mikrofónem, která zpívala známé melodie. Příjemné uvítání, pomyslel jsem si.
Pak jsem došel na Piazza di Spagna, kde se nacházela jedna z památek, které Řím definují – Španělské schody. Na náměstí, před španělským vyslanectvím (proto ten název), bylo ohromné schodiště, začínající Fontánou della Barcaccia – ve tvaru plujícího člunu v průzračné vodě. Když jsem vystoupal všech 138 schodů na vrchol, plynule přecházelo kolem velkého obelisku ke kostelu Trinità dei Monti. Zhora jsem měl možnost sledovat velké množství turistů, šplhající nahoru, a policisty hlídající, aby si nikdo na schodiště nesedal.
Pomalým krokem jsem přilehlými uličkami procházel okolí, sledoval historické budovy, vyhýbal se jedoucím skútrům a turistům. Všude byly krámky nebo restaurace, lákající k nákupu nebo posezení u sklenky aperolu. Pokračoval jsem dál, až mě upoutal hluk blížícího se místa. Nejdřív jsem přes množství lidí nic neviděl, až teprve po protlačení se davem se přede mnou otevřel výhled. Tak to je ona, ta slavná Fontána di Trevi, která mi splní přání, stačí tam hodit minci.
Napadlo mě, že bude mít strašně moc práce splnit ta všechna přání, protože tlačenice dychtivých návštěvníků byla až neúnosná. Ohromná barokní stavba s vystupující sochou Neptuna a dvěma vzpínajícími se koni v popředí mi opravdu vyrazila dech. Až tak, že jsem zapomněl tu minci do ní vhodit, a než jsem se nadál, dav mě vytlačil na druhý konec náměstí.
Pokračoval jsem uličkami dál, nahlížel do všudypřítomných kostelů, až mě zastavil jeden naháněč z restaurace s nabídkou jídla. Bylo už pozdě odpoledne a jak jsem celou dobu šmajdal městem, docela mi už vyhládlo. Bangladéšský majitel byl velmi přívětivý a také dosti výřečný. I když jsme s angličtinou na tom byli přibližně stejně, nakonec jsme si dobře popovídali o jeho zemi a rodině.
Na oplátku jsem tam nechal nějaký mrzký peníz za lahodný pokrm s mořskými příšerami a vychlazené velké pivo. Rychle se stmívalo, a tak jsem se rozloučil a v dobré (nebo podroušené) náladě vyrazil na cestu zpátky.
První den v Římě – a hned tolik zážitků. Všude to tady žilo, noční zábava nejspíš teprve začínala a já byl už vyčerpaný. A moje noční zábava? Ta skončila v posteli. 😀 Ale to nevadí, protože to hlavní mě čekalo další den. 😉
💬 Pokud ti něco zarezonovalo, napiš mi to.
⬇ Komentáře a hodnocení najdeš hned pod souvisejícími články. Budu rád, když se ozveš. ⬇
Díky, že jsi dočetl až sem. 🙏
