Řím – Pantheon,Vatikán a tisíce kroků historií (3.den)
„Řím mě vtáhl do svých uliček od prvního kroku. Od Kolosea a Pantheonu až k Vatikánu. A zjistil jsem, že tři dny na poznání věčného města jsou jen iluze.“
V pondělí ráno mě vytáhly z postele sluneční paprsky, prosvítající oknem přes těžké závěsy. Hluk z ulice mě ubezpečil, že velkoměsto už dávno žije, jenom já se ještě válím v pelechu. Po připravené skromné snídani jsem si zabalil láhev vody a potřebné věci do batůžku a vyrazil do ulic Říma.
S mapou v mobilu jsem věděl, kam jít a denní cíl byl jasný – Vatikán. Zbytek jsem nechal na situaci, kam mě nohy dovedou, případně co mě cestou zaujme. Charakteristický utroubený provoz v centru byl už hustý, mě však nechával, jako mazáka, v klidu. Docela rychle jsem si zvykl – vždyť to je město jako každé jiné. Napadlo mě známé pořekadlo, že všechny cesty vedou do Říma – tak jsem tady. 🙂
Opět jsem náležitě ocenil svůj klobouk, co mě doprovází po celém světě, protože slunce už dost pálilo. Naštěstí pofukoval mírný vánek a voda byla v pohotovosti. A kdyby došla, všude byla vybudována oficiální pítka. Ale kdyby mě opravdu přepadla ta pravá žízeň, tak o místa, kde jsem si mohl dát vychlazený mok, nebyla nouze . 😉 🍺
Věděli jste, že každý kardinál má podle dávné tradice přidělený jeden z římských chrámů, tzv. titulární kostel? Já také ne. Kostel svatého Marcelina a Petra, který převzal náš kardinál Duka osobně od papeže, se nacházel nedaleko. Zvědavost mi nedala, přece jenom jsem chtěl vidět českou stopu v Římě. Nevelký boží dům mě přivítal tichem, paprsek světla z kopule osvětloval lavice před vyzdobeným oltářem. Sochy, výjevy svatých na obrazech a panna Marie navozovaly pocit vyšší moci. Pro jistotu jsem ( jako v každém kostele) i zde zapálil svíčku – třeba se mi to bude do budoucna ještě hodit.
Pomalu jsem se coural uličkami dál, opět jsem míjel majestátní Koloseum. I dnes se to před ním hemžilo nedočkavými turisty. Sice jsem tudy šel včera, ale nyní jsem mohl sledovat druhou stranu hlavní třídy. Socha v nadživotní velikosti císaře Traiana stála před pozůstatky jeho náměstí – Foro di Traiano. Velikost dřívějších staveb dnes vykreslují už jen neúplné sloupoví a odkryté základy. Náměstí zakončuje tyčící se sloup, bohatě zdobený výjevy z bitev. Hrdý symbol oslavující velké vítězství nad Dácií. Po schodišti jsem vystoupal ke Kapitolským muzeím, kde byla vystavena socha vlčice, kojící dvojčata Romula a Rema – podle legendy zakladatelů samotného Říma.
Na každém rohu byl nějaký chrám, kostel nebo malý svatostánek – vždyť jsem se nacházel v centru křesťanství. Každý císař zde zanechal nějakou stopu, aby se tím zapsal do historie. Jedna z dalších významných památek Říma, kterou jsem si nemohl nechat ujít, byl Pantheon. Starověký kruhový chrám s polokulovitou kopulí a otvorem ve středu, je dodnes považován za nejzachovalejší antický chrám na světě. Při vstupu na mě dýchla ta velikost stavby a moje maličkost navzájem. Sice byl plný dalších dychtících turistů, ale ani to mě neodradilo si tu atmosféru místa nasát. Stál jsem tu a pozoroval všudypřítomný ruch. Nebyl hlučný, ale i když připomínal hučení úlu, tak nesnižoval důležitost místa. Přirozené sluneční světlo, dopadající na mramorovou podlahu, osvětlovalo bohatě zdobený prostor. Tady byli pohřbíváni významní lidé dějin, mezi nimi i první italští králové.
Každým krokem jsem poznával Řím a jeho bohatou historii. Chrámy a kostely, v nichž jsem ztrácel dech, při pohledu na jejich bohatě zdobené stropy. Rozlehlá náměstí plná turistů, lemovaná starobylými domy, s okny zdobenými uměleckými mřížemi. Všude mě sledovaly pohledy různých soch. Ať už samostatně stojících v rohu, nebo ve složitém sousoší na fontánách či kašnách, případně v upravených parcích. Historie na mě dýchala z každého místa a já si uvědomoval, jak naivní byla moje prvotní myšlenka. Určitě mi na poznání Říma nestačí tři dny.
Odpoledne mě přivítaly další sochy, tentokrát z Andělského mostu. Historická spojnice vedla k stejně pojmenovanému kruhovému hradu, na druhém břehu řeky Tibery. Po překročení mostu se začaly pomalu objevovat charakteristické žlutobílé vlajky. Uvědomil jsem si, že vstupuju do nejmenšího suverénního státu na světě – Vatikánu. Smírčí ulice, oboustranně lemovaná obchody a velvyslanectvími snad všech zemí, mě bezpečně dovedla do srdce tohoto státu. Velké Svatopetrské náměstí je charakteristické svojí kruhovou kolonádou, obklopující plochu z obou stran. Monumentální starobylý egyptský obelisk uprostřed náměstí, starý tisíce let, neměl šanci zastínit baziliku svatého Petra, stojící za ní.
Teď přeskočím asi tříhodinový úsek, který jsem strávil nejdříve v nekonečných frontách, snažíce se schovat před žárem slunce u vchodu do Vatikánských muzeí. Pak mě davy lidí na jednom konci muzea čaply a na druhém opět vykoply, aniž bych si mohl v klidu sám prohlížet vystavované exponáty. Dokonce jsem byl na skok i ve vyhlášené Sixtinské kapli, našlapané hlava na hlavě. Asi nová doba – turismus 2.0 😉
Za to po vstupu do baziliky svatého Petra, mě její velikost ohromila. Prý pojme na 20 tisíc věřících, uvnitř je asi 800 sloupů, 390 soch v nadživotní velikosti a 45 oltářů. Zlatem se na výzdobě a malbách tehdy určitě nešetřilo. Pod ohromnou kopulí, skrz kterou na mě prosvítaly paprsky slunce, jsem nenechal nic náhodě. Okem jsem mrknul na toho nahoře a požádal ho, aby na mě také trochu myslel. To by mohlo pomoct, nemyslíte? 😉
Další den v Římě, který jsem využil na maximum. Dnes jsem sice neměl papeže po boku, ale pohled jeho šéfa, jsem pocítil na vlastní kůži. 😇
💬 Pokud ti něco zarezonovalo, napiš mi to.
⬇ Komentáře a hodnocení najdeš hned pod souvisejícími články. Budu rád, když se ozveš. ⬇
Díky, že jsi dočetl až sem. 🙏
