Hora Nebo a římské divy v Jerashi (4. den)
„Když začneš den na místě, kde Mojžíš uzavřel svou pouť, a skončíš u Hadriánovy brány, čekej všechno – od ticha a rozjímání, přes mozaikové utrácení až po amfiteátr, kde akustika vítězí nad skromností. Jo, Jordánsko umí překvapit. A kuře nehrabe zadarmo.„
Další den v Jordánsku měl být pohodový, proto jsme si opět přivstali. Již v půl osmé jsme v minibuse sledovali vycházející slunce. 😀 Bylo trochu pošmourno, na obloze se převalovaly mraky a slunce to nemělo lehké. Ale nakonec svůj boj vyhrálo a jeho paprsky nás mohly provázet při šplhání do kopců. Úzkou silnicí jsme stále stoupali, zatímco údolí s Mrtvým mořem zůstávalo v dálce za námi, ztracené v ranním oparu. Po tři čtvrtě hodině, kdy minibusu místy docházel dech, jsme dorazili k prvnímu bodu naší cesty.
Hora Nebo. Jako neznabohu mi tento název nic neříkal, ale jméno Mojžíš, ve mně přece jenom něco evokovalo. Ano, ten prorok, který po 40 letech putování pouští přivedl židovský národ až sem – na horu Nebo, v zemi moábské. Stanul zde a spatřil Kanaán – zemi zaslíbenou, do které mu však Bůh nedovolil vstoupit.. Proroctví se naplnilo a podle Bible Mojžíš právě tady, po spatření země zaslíbené na druhé straně Jordánu, zemřel.
Dnes se zde na vrcholu hory Nebo nachází upravený a hlídaný areál s muzeem, určený turistům a věřícím. V jeho centru je křesťanský kostel z byzantské doby. Tomuto posvátnému místu vévodí obrovská socha hadího kříže. Podle průvodce má symbolizovat zázrak bronzového hada, kterého Mojžíš v poušti vyvolal a i kříž, na kterém byl ukřižován Ježíš. Pohled do dáli kazil ranní opar, ale historie se tě tu přímo dotýká. Uvnitř kostela jsme obdivovali zbytky mozaikových podlah z různých období, které ostře kontrastují s novou stavbou kostela postavenou nad nimi. Měl jsem chvíli čas se posadit do jednoduchých lavic, rozjímat a užívat si zvláštního vnitřního klidu. Světlo procházející přes malá vitrážová okna za oltářem a všudypřítomné ticho, dávaly tomuto místu, magickou atmosféru.
Po duchovním zážitku jsme pokračovali do nedalekého městečka, kde nás čekala umělecká dílna na výrobu mozaiky. Seznámili jsme se s celým procesem – od lámání kamene přes návrhy na plátně až po finální skládání. A pak nás vzali do obrovské prodejny, kde jsme chvíli nevěděli, kam dřív s očima. Mozaiky všech velikostí a barev útočily ze všech stran – obrazy, nábytek, sošky, nádobí a samozřejmě suvenýry. Dominovaly hlavně nádherné šperky. Plno z nás rychle pochopilo, že místní zručnost něco stojí – a že smlouvání je jejich druhý neoficiální sport. A protože už i tady mají platební terminály, orosené karty zaplakaly, než se vrátily zpátky do bezpečí peněženek. Vyrazili jsme dál. Lehčí. 😀
Naše cesta pokračovala na sever a ubíhala rychle. Po půl dvanácté jsme dorazili do města Džaraš (Jerash – ve starověku Gerasa), které bývá přezdíváno Pompeje Blízkého východu. Jde o jedno z nejzachovalejších římských měst v této části světa, které údajně založil sám Alexandr Makedonský. V roce 749 ho však postihlo silné zemětřesení a téměř celé ho zničilo. Dodnes je odkryto jen asi 20 % ruin, protože po zániku upadlo město na dlouho v zapomnění. Až po jeho opětovném objevení v roce 1806 kolem ruin vyrostlo moderní město.
Po zaparkování našeho busu přímo v centru města jsme vyrazili přes nedaleké tržiště k areálu vykopávek. Slunce bylo vysoko a jako první nás uvítala zachovalá Hadriánova brána – monumentální vstupní oblouk, který kdysi vítal samotného císaře Hadriána. Prošli jsme oválným hipodromem, kde se v dávné době konaly závody koní a vozů, před velkým množstvím sedících diváků, v stupňovitém hledišti. Došli jsme na zachovalé oválné hlavní náměstí, lemované 160 vysokými jónskými sloupy.
Připadal jsem si vedle nich naprosto nicotný, ale v úžasu jsem byl ještě mnohokrát. Ať už jsem stál před chrámem Dia či Artemis, nebo zrovna šplhal po jednom ze dvou amfiteátrů, abych si nahoře vychutnal dokonalou akustiku. Místní umělci nám předváděli hudební estrádu a ihned, jak jsme sešplhali zpátky dolů, očekávali symbolické ohodnocení. Ani v římských ruinách, tisíce kilometrů od domova – nehrabe kuře zadarmo. 😀
Jerash – amfiteátr
Po skoro tříhodinovém procházení se areálem, nám docela vyhládlo a tak jsme byli rádi, že nás průvodce dovezl do nedaleké restaurace s pekárnou. Mohli jsme si tam upéct tradiční placky, které nám pak podávali k našemu pozdnímu obědu. Cestou zpátky jsme se museli rozloučit s našimi průvodci, kteří nás opustili na letišti v Ammánu, protože je čekala nová várka dychtivých turistů. Na hotel jsme dorazili už sami, jako sirotci, pozdě večer.
Před námi byly ještě necelé dva dny a konečně – relax u Mrtvého moře. Tak snad budeme mít více štěstí, než ono samotné moře. 😉
💬 Pokud ti něco zarezonovalo, napiš mi to.
⬇ Komentáře a hodnocení najdeš hned pod souvisejícími články. Budu rád, když se ozveš. ⬇
Díky, že jsi dočetl až sem. 🙏
