Cancún – Mayská riviéra (12 a 14.den)
Jak jsem již psal v předešlém díle, na úplný závěr dovolené jsme měli naplánovaný relax na bílé pláži Karibského moře. Dva dny totálního lenošení, kterého jsme ještě za celý pobyt nezažili. Jelikož jsme byli ubytovaní v centru, tak jsme se museli dostat na vyhlášené pláže místní dopravou, což bylo dobrodrůžo samo o sobě. Jízdu sockou, jak říkáme přeplněnému autobusu, místními obyvateli jedoucí většinou za prací, s řvoucí muzikou, jsme si náležitě užili.
R1- s diskotékou 😉
Vystoupili jsme vždy na uměle vytvořené ostrovní části Cancúnu, která je doslova pokrytá hotelovými komplexy. Některé hotely na bílé pláži byly viditelně již starší výstavby, ale většina tu byla novější, doslova honosnějšího typu, na které bychom si museli s dolary hodně přitlačit.
Celá riviéra byla jak nekonečná, z jedné strany omývaná blankytně modrým mořem, z druhé strany zase záliv s přístavem a loděnicemi. Autobusem z centra to trvalo asi půl hodiny, míjeli jsme různě upravené parky, golfové hřiště, obchodní centra plná krámků a všudepřítomných restaurací a barů, obsazených po celý den.
Přešli jsme ulici s hustým provozem a uličkou plnou prodejců, mezi hotely, jsme se dostali až na písčitou pláž, táhnoucí se do dáli na obě strany. My jsme si, na doporučení Moniky, zakoupili vstupenky do soukromého beach klubu u hotelu Ocean Vibec Cancún. Nebylo to sice zrovna nejlevnější, ale měli jsme v ceně k dispozici dva bazény s kompletním zázemím, restauraci a soukromou pláž s deštníky a lehátky. Velká část ceny byl kredit na nákup pití nebo jídla, obsluha tu fungovala opravdu špičkově.
Samozřejmě, že moře je moře a zde bylo opravdu úchvatné. Ta světle modrá barva, přitom ale krásně čisté a neskutečně teplé. Nejdříve to vypadalo, že je i celkem klidné, sem tam připlula menší vlna. Když jsme, ale do moře vstoupili a šli dále od pláže, poznali jsme jeho sílu, vlny s vámi doslova zametly a odhodily zase zpátky k pláži. Po x pokusech a plni soli, jsme ocenili možnost využití bazénů u hotelu. 😀 😀 😀
Karibské moře
Relax byl u vyvýšených bazénů, takže jsme mohli pozorovat dění pod námi, na pláži i na moři, případně i na obloze. Obsluha nás zásobovala vychlazenými míchanými drinky nebo pivem a my se střídavě přemisťovali z lehátka do bazénu a zase naopak. Slunce pálilo jak na objednání, kdo se nestihl do této doby opálit, tak zde to určitě dohnal až předehnal. Sem tam jsme opět zašli i do moře, ale většinou jsme se, po pár kotrmelcích ve vlnách, zase rychle vrátili do náruče sladkovodních bazénů. 😉
Čas se sice vlekl, ale díky tomu, co vše jsme za posledních 14 dní absolvovali, byli jsme za tohle lenošení vlastně rádi. Sice nejsem typ, co se válí celé dny u moře, tak díky tomu, že jsme mezi tím měli vložený den v Tulumu, zvládl jsem to nakonec i já. Jednu nevýhodu to pro mě mělo, jak jsem se uklidnil, měl jsem bohužel čas zase přemýšlet a uvědomit si, co mě čeká v nejbližších dnech po návratu domů. Snažil jsem si tuhle atmosféru nasávat plnými doušky, abych z toho mohl čerpat, až budu opět v nemocnici. Snad jsem nabral dost sil na to, abych to vše zvládl, jak mi řekl můj chirurg.
Druhý den také utekl a my se večer opět vraceli do hotelu v centru. Cestou jsme viděli auta nabírající vojáky hlídající resorty, pro bezpečnost turistů tu dělají maximum. Za celý pobyt jsme neměli jedinný konflikt, určitě jsme se nikdy necítili v nebezpečí, ani ve večerních hodinách, kdy jsme se sami procházeli ulicemi, plných lidí.
na červené se nenudíš 😉
Došli jsme si na poslední večeři, domluvili si časy zítřejšího odjezdu na letiště a šli spát. Poslední tropická noc v Mexiku a pak zpátky do reality.
