Mexico City – Teotihuacán (2.den)
První noc v Mexiku je za námi. Rozkoukávali jsme se po hotelu, první snídaně byla v předposledním patře. Prosklená jídelna poskytovala výhled skoro na všechny strany města. Snídaně byla formou bufetu a byla dost přizpůsobená evropskému stylu. Takže místní speciality, jako třeba křupavé tacos, doplňovala míchaná vajíčka nebo párečky, takže hlady jsme nezůstali. 😉
Po snídani jsme měli sraz před hotelem, čekal nás transfer na první místo naší cesty za poznáním. Tady jsme se seznámili s druhou polovinou naší výpravy, našich bratrů a sester ze Slovenska, kteří přiletěli později večer. 😀
Cesta klimatizovaným autobusem byla příjemná, teploty venku už teď dopoledne dosahovaly nepříjemných hodnot. Monika se ukázala jako zkušená průvodkyně, ihned v autobuse, asi po vzoru trilogie Slunce seno … se nás snažila opít místní tequilou. 😀 To nám to dobře začíná, tady se mi bude líbit. 😀 😀 😀
Asi po 50ti kilometrech jsme dorazili na jedno z nejvýznamnějších náboženských center střední Ameriky. Zříceniny Teotihuacánu, patřící jedné z mezoamerických kultur, přibližně z doby mezi 1. a 8. stol.n.l. Sami Aztékové, kteří je objevili asi 800 let po zániku této civilazace si mysleli, že je to rodiště bohů. Samotný název Teotihuacán v jejich řeči znamená „město bohů“ nebo „místo, kde se lidé stávají bohy“. Jak se město jmenovalo doopravdy se nedochovalo, všechny nynější názvy jsou až podle Aztéků.
Teotihuacán – pyramidy a Cesta mrtvých
Chápu proč byli místem tak ohromeni, samotného mě místo překvapilo svou rozhlehlostí. Podle mapky se stavby prostírali v údolí v délce 5 km a do šíře až 3 km. První, kam jsme se vydali po Cestě mrtvých, byla Pyramida Slunce. Se svou výškou 65 m, s čtyřmi terasami a základnou o délce 235 m, patří na pomyslné třetí místo nezi pyramidami na světě. Zde to byla určitě největší stavba v celém koplexu, bohužel se již nyní nedá vystoupat po mohutném schodišti, až na vrchol, takže prohánět se tu jako Jean-Paul Belmondo ve filmu Muž z Acapulca, o tom se nám mohlo jen zdát. 😀
Vědcům je dodnes záhadou, kdo město založil, k čemu sloužilo, jaké etnické skupiny je obývaly, nebo jakým jazykem se zde mluvilo. Samozřejmě, že mají různé teorie, ale žádné písemné památky se nedochovaly, takže tajemno a magie prostupuje celým tímto posvátným místem.
Architektura pravidelných tvarů, síť ulic a bloků, v době největšího rozkvětu dosahovaly až 25 km čtverečních. Postupovali jsme dál cestou, míjeli další a další stavby terasovitého typu. Odhaduje se, že jen kolem Cesty mrtvých, bylo minimálně sto náboženských budov. Chrámy, mohyly, svatyně či domy, které obklopovaly různě veliká náměstí, z opracovaných kamenných bloků, dochované i přes místní častá zemětřesení. Nakonec jsme došli na Měsíční náměstí, kterému dominovala, jak také jinak než, Měsíční pyramida. Zvláštností je, že byla pětkrát přestavěna a pokaždé navýšena a její tvar nyní přesně kopíruje tvar masivu Cerro Gordo v jejím pozadí.
V místě jsme navštívili i Chrám zemědělství, kde jsme mohli obdivovat zachovalé barevné fresky. Samozřejmě zde byli i místní prodejci, buď procházející celým areálem, nebo čekající u památek, chytajíce turisty. Všude přítomný byl i pronikavý zvuk vyluzováný hudebním nástrojem domorodci, který měl připomínat pumu či jiné zvíře. Nakoupili jsme si první suvenýry, první doláče dostaly nové majitele, čímž jsme prodejcům vyloudili široké úsměvy. 😀
Po celkem dlouhé procházce a prohlídce areálu nám celkem vyhládlo. Nasedli jsme do autobusu a objeli celý komplex a zastavili u místní restaurace, kde jsme si dali konečně první oběd. A samozřejmě i došlo na místní pivo Modelo Negra, odvážnější ochutnali i mezcal, pálenku z agáve.
Po obědě naše cesta vedla zpátky do Mexico City, kde jsme společně navštívili nejnavštěvovanější katolické místo na světě. Monumentální novostavbu zajímavého tvaru Bazilika Panny Marie Guadalupské, kde zrovna probíhala mše. V útrobách jsou věřící a turisté pod obrazem svaté Marie přepravováni na jedoucím pásu, aby se lidé co nejvíce vystřídali a nezdržovali focením další poutníky. 😉
Panna Marie Guadalupská
Bazilika stojí vedle staré bazilika de Guadalupe: Expiatorní chrám Cristo Reys, která se díky špatnému podloží propadá. Na počest návštěvy papeže Jana Pavla II., mezi nimi stojí jeho socha v nadživotní velikosti. Odvážnější z nás, se vydali na procházku místním upraveným parkem Sagrado Tepeyac Garden a vystoupali po schodišti, až na vrchol k malému kostelíku, ze kterého bylo město jako na dlani. Pohled stál opravdu za tu námahu.
Jelikož se blížil večer, pomalu jsme se unaveni vrátili do hotelu. Při večeři jsme dostali instrukce na další den. Zítra se, mimo jiné, můžeme těšit na létající indiány. Tak se nechme překvapit. 😉
