Mexico City (3.den)
Další ráno v metropoli jsme po snídani v hotelu vylezli do posledního patra, aby jsme se naposledy pokochali výhledem. Dnes je lepší počasí, tak v dáli byla vidět i nejznámější místní sopka Popocatépetl (5426 m.n.n.), což je druhý nejvyšší vrchol Mexika. Sice je nyní opět aktivní, ale naposledy vulkanicky činná byla v roce 2000, tak jsme doufali, že to takhle vydrží i po celý náš pobyt tady. 😀
Sbalili jsme si baťožiny a nastoupili do připraveného autobusu, přistaveného před hotelem. Rozloučíme se dnes s městem, ale nejdříve tu máme spolu naplánován bohatý program. První naše zastávka byla na hlavní tepně Paseo de la Reforma ve středozápadní části města. Na jednom z kruhových objezdů se tyčí monumentální „Monumento a la Independencia“ Památník nezávislosti spíše známý jako El Ángel. Tento 45 metrů vysoký sloup, na jejímž vrcholu je pozlacená bronzová socha Nike, bohyně vítězství, jakoby ze čtyř stran hlídají sochy symbolizující právo, válku, spravedlivost a mír. Od roku 1910 se toto místo postupně stalo ústředním bodem oslav a protestů. Po nafocení památných záběrů jsme pokračovali touto tepnou necelé 2 km, až jsem dojeli k muzeu antropologie.
Museo Nacional de Antropología je největší a nejnavštěvovanější muzeum v zemi, proto tu samozřejmě jsme i my, když už jsme v Mexiku, že? 😀 Tato nízká moderní stavba do písmena U, nás přivítala „deštníkem“ na centrálním nádvoří. Betonový sloup a na stropě obrovské kolo, z něhož doslova pršelo, mohli jsme se pod ním osvěžit. Celé muzeum má asi něco k třiceti sálům a přilehlých zahrad, některé i s venkovními expozicemi. Tyto obsahují významné archeologické a antropologické artefakty z předkolumbovského dědictví Mexika. Monika nám překládala výklad přiděleného průvodce a postupně jsme procházeli všemi expozicemi. K vidění toho bylo opravdu neskutečné množství a my jsme si mohli sami udělat obrázek o dějinách této země.
Procházeli jsme se například kolem aztéckého Slunečního kamene, olméckých obřích kamenných hlav, různých soch a sošek, či pokladů mayské civilizace. Postupně jsme mohli obdivovat třeba repliku péřové čelenky Mostezuma II. nebo pohřební nefritovou masku krále Pakala, dokonce zde bylo sestaveno i jeho celé mauzoleum.
V jednom úseku zase byl vyobrazen současný život na venkově, v dalším se nacházel obrovský model hlavního města Aztéků Tenochtitlan, které stálo na území dnešního Mexico City. Čas tu letěl stejně rychle, jako jsme my míjeli postupně letopočty celých dějin. Docela jsem byl mile překvapený, jak obsáhlé expozice tu jsou a jakou vypovídající hodnotu mají. Nakonec i tahle obsáhlá prohlídka skončila a my jsme vyšli ven před muzeum.
Po drobném občerstvení jsme se vydali do přilehlého velkého parku, na místní vyhlášenou atrakci „Voladores“, starověký mezoamerický rituál. Zde se indiáni připravovali na své, podle itineráře, dechberoucí číslo. Oblečení v barevných dobových kostýmech, kdy každý měl červené kalhoty a bílou košili, černé vysoké boty a to vše doplněné žlutou čelenkou z peří. Postupně pět z nich vylezlo na vysoký červený kovový sloup s navařenými nášlapy a nahoře se společně usadili na čtvercovou tyčovou základnu.
Zde si navzájem navázali kolem kotníků silná lana a zbytek kolem pasu. Jeden z nich si sedl úplně na vrchol a začal hrát na píšťalu, ostatní se pomalu začali spouštět po hlavě dolů. Celá vrchní konstrukce se díky tomu začala točit a jak indiáni uvolňovali postupně provaz okolo pasu, klesali tím v kruzích dolů k zemi. Na hlavě jim vlály barevné stuhy a my měli pocit právě těch deklarovaných létajících indiánů. Ještě za tepla těchto pocitů mezi námi sledujícími začali chodit další indiáni a vyžadovali ohodnocení čísla dolary a nebo nákupem různých jejich výrobků. 😀
Voladores
Poté jsme dostali instrukce a rozchod a my si mohli tento rozsáhlý městský park Chapultepec pořádně prohlédnout. V jeho prostorách se nalézt 9 muzeí, jediný hrad v Mexiku, zábavní parky, zoo, klikaté stezky, pamětní sochy, jezera a fontány, plno stánkařů, prodávající cokoliv, ale hlavně místní „žrádelny“ alá street food. Nakonec jsme se u jednoho z nich nasytili za mrzský peníz 😉 a postupně zamířili pomalu zpátky na místo setkání, kde na nás čekal náš autobus.
Čekala nás přibližně čtyřhodinová cesta k Tichému oceánu do přístavního města, jehož slávu nám také připomíná J.-P. Belmondo ve svém filmu. Ano, poznali jste správně, naše cesty vedou do Acapulca. 😀
Dorazili jsme později večer, ubytovali se na hotelu a došli na večeři v místní restauraci na pláži. Za zvuků vln dorážející na písečné pobřeží, svítících hvězd na nebi a hudby plynoucí z místních restaurací, jsme si mohli večeři naplno vychutnat. Zítra budeme mít celý den času, si toto město prohlédnout a nasát jeho atmosféru z plných plic. 😉
