z Ollantaytamba do Cusca (13.den)
Ráno jsme se probudili do slunečního dne. Dnes bylo v plánu si prohlédnout místní inské stavby, ale po včerejšku, jsme snad už nemohli být ničím ohromeni. 😉
Vesnička Ollantaytambo bylo kdysi jedním ze strategických a administrativních sídel Inků, nacházející se v údolí řeky Urabamby. Zde kontrolovali jednu z nejdůležitějších cest říše, v době své největší slávy tu žilo na deset tisíc obyvatel. Na prudkém svahu je vybudováno 17 teras, propojených na obou stranách schodištěm, kde se pěstovaly květiny pro dekorativní účely. Dodnes se archelogové přou, zda to bylo pouze pro účely samotného Machu Picchu nebo i pro jiná sídla starobylé říše.
Udýchaní jsme tyto schody zdolali, některým z nás, po včerejším náročném sestupu z Machu Picchu, daly schody dosti zabrat. Na nejvyšší terase se nachází zbytky nedostavěného Chrámu Slunce, z něhož zbyla jen 4 metry vysoká kamenná zeď, složená z 6 kamenných monotitů, vážících desítky tun. Mistrovské umění inckých stavitelů tady na vás dýchá ze všech stran. Kamenné opěrné zdi, brána, princezniny lázně čí fontána. Na protějším svahu byla vidět další ruina Pinkuylluna, prý zbytky úložiště semen plodin celé inské říše.
Po sestoupání upravenou značenou trasou zpátky do údolí nás odchytil velký Inka a chtěl se s námi na památku vyfotit, jen za malý peníz, samozřejmě. 😉 Pak jsme ještě navštívili jedno malé typické inské obydlí schované v úzkých uličkách, které nám mělo ukázat, jak se tu kdysi žilo. Po podlaze tu běhaly desítky morčat, které peruánci dodnes s oblibou konzumují. Po obědě v našem hotelu, né těch zmiňovaných morčat, kolem dvanácté, jsme nasedli do naší připravené dodávky a vydali se na cestu do Cusca. Což ale neznamenalo, že to bude jen přímá cesta do města, čekaly nás další zastávky.
Cestou jsme přijeli do vesničky Chinchero, kde jsme si prohlédli malebný kostelík, bohatě zdobený zlatem. Venku na nás opět čekal dav prodejců místního umění, takže ani tato zastávka nebyla levná. 😀
Pokračovali jsme dále do vnitrozemí až jsme dojeli do vesničky Moray. Zde se nachází inská mikroklimatická zemedělská experimentální stanice. Už v té době vyhloubili Inkové kruhové, až 30 metrů hluboké, prohlubně s terasy, každá z nich měla jiný půdní materiál. Měly představovat různé části říše a podle toho kolik se na každé terase urodilo úrody, uměli Inkové spočítat budoucí pravděpodobné množství plodin z celé země. Rozdíl je i v teplotě, mezi vrcholem a dnem se lišíme až o 5 stupňů. Voda sem byla přiváděna podzemními kanály až z místní sopky, proto tady měli vodu i v dobách sucha.
Ono by se dalo vlastně o každém místě, které jsme navštívili, napsat dlouhý elaborát, který by podrobně vše popsal. Ale tím bych vás už určitě unavoval. 😀 😀 😀 Skoro jsem nabyl dojmu, že tady kdekoliv kopnu do země, tak objevím něco z inské doby. Takže to vezmu hopem. Cestou dál jsme navštívili i další povinnou občerstvovací stanici a i zde byli prodejci „s plno poklady pro turisty“. Po uspokojení všech našich potřeb, jsme dorazili po prašné cestě k další incké památce. Tentokrát to nebyly žádné ruiny, ale naskytl se nám pod nohami pohled, na rozlehlé hluboké a příkré údolí, zářící bílou barvou. Kamkoliv mi spočinul zrak, všude byly malé odpařovací rybníčky na sůl. Sjeli jsme do tohoto „solného dolu“, kde se získává sůl způsobem, kterým to dělali už staří Inkové. Stovky malých políček, zavlažovaných důmyslným rozvodem kanálků vody, z místního solného pramene. Každé jedno políčko, má jiného vlastníka, od jedince tak po komunity obyvatel vesnic a produkuje různé kvality soli, od průmyslové až po nejkvalitnější kuchyňskou sůl. Samozřejmě jsme cestou zpátky byli všichni obtěžkáni různými vzorky solí, které nám zatížily naše, již tak přetížená zavazadla. 😀
To už jsme ale museli nasednout zpátky a jet dál, ještě nás čekalo asi 50 km do Cusca. Ještě jedna zastávka nakonec byla. V jedné místní dílničce, kde jsme absolvovali přednášku o barvení příze přírodními barvivy. Nakonec jsme do Cusca dorazili až večer už za šera. Po ubytování jsme ještě na chvíli vyrazili do víru velkoměsta. Od 13-tého století bylo hlavním městem inské říše a podle Inků bylo přirovnováno k pumě, kterou uctívali jako své posvátné zvíře. Nad městem se tyčí pevnost Sacsayhuamán a v centru města je nejznámější katedrála Nanebevzetí Panny Marie. Za tmy jsme procházeli pořád ještě rušný život města, na náměstí zrovna byly nějaké slavnosti hudby.
Při večeři jsme si naplánovali zítřejší program, domluvili jsme se na návštěvě Duhových hor. Ty budou navíc, neplánovaně jako bonus od Roberta. Ale jsou docela daleko a musíme tam být brzy ráno, mezi prvními. Takže nás zítra čeká další brzký budíček, snad už poslední, ale prý to bude nádherný zážitek…. 😉
