Montaňa de Colores- Valle Rojo (14.den)
Máme předposlední den dovolené a my jsme si snad naposledy přivstali. Budíček byl ve tři ráno, naše dodávka nás ještě za tmy, asi po dvou hodinách cesty, vysadila v malé podhorské vesničce Cusipata (3 330 m.n.m.) u malé restaurace El Locazo. Zde nás čekala snídaně, ve formě bufetu. Jak jsme se dozvěděli, je to poslední záchytné místo, kde staví všichni turisté, jedoucí do „Duhových hor“. Postupně po nás přijížděly další dodávky či minibusy a celkem prostorná restaurace, se rychle zaplnila. Každý se najedl a napil dosytosti, na výběr tu byla velká škála pokrmů, od ovoce a zeleniny, palačinek, tak i místních specialit. Čaj s cocou jsme samozřejmě nevynechali, přece jenom nás čekal prý celkem výstup, tak každý doping byl vítán.
Po snídani jsme nasedli zpátky a vyrazili, už za pomalého svítání, stoupat dále klikatou úzkou štěrkovou cestou dále do hor. Ještě byla před námi necelá hodinka jízdy, tu jsme si vychutnali také do sytosti, zvláště každý hrbol či brod na silnici. 😀 Ano, míjející se, probouzející se krajina byla krásná, údolí byla ohraničená vysokými vrcholy hor, místy už i zasněženými. Sem tam jsme projížděli vesničkami se skromnými obydlími, u nichž byla políčka a nebo oplocené pastviny s místním dobytkem. Cesta se klikatila čím dál víc, až nakonec jsme dojeli na konec oficiální cesty, kde bylo vytvořeno jedno velké záchytné parkoviště. Osada Phulawasipata byla ve výšce 4 626 m.n.m, zde už řídký vzduch byl celkem znatelný.
Vše uzpůsobeno pro turisty. Sice to je místo teprve nedávno pro turisty otevřené, ale už dost hojně využívané. Od stánků s lákadly, s občerstvením, tak i s nezbytným zázemím, to vše jsme tu našli. Všude tu byli připravení pastevci, v tradičním barevným oblečení, s koňmi, nabízející dopravu na vrchol naší cesty. Nebylo to za malý peníz, takže jsme skoro všichni vyrazili na túru po svých. Co to je přece, hloupých 400 metrů převýšení, to musíme už zvládnout levou zadní. 😉 Nebyla to taková sranda, to jsme poznali celkem brzy. 😀 😀 😀 Dost jsme pak záviděli turistům, kterým nebylo asi líto peněz a vedle nás se prohnali v mírném poklusu na koni, vedeni běžícím pastevcem před nimi. Z velké většiny to byly ženy a jak jsme pak vypozorovali, cestu nahoru a pak ihned zpátky, podotýkám pořád v poklusu, absolvaly až 3-4x za den. Byl to tady pro ně jeden z velkých přínosů obživy v těchto nehostinných horských končinách.
Asi po hodině celkem vlažné chůze, každý podle svých možností, jsme se vyškrábali pod vrchol hory Vinikunka, vyhlídky na Duhové hory , rozpínající se před námi. Zde skončili i turisté na koních a teď teprve začal pomalý, doslova vyčerpávající boj. Příkrá vyšlapaná stezka tu byla ohraničená silnými lany, které jsme s velkým povděkem využívali, zvláště na schodišti z kamenů. Jen tenhle úsek byl tak na dalších 20 minut a po zdolání jsme nahoře všichni v předklonu lapali po dechu. Ale výhled stál opravdu za to, tak jak nám to Robert sliboval.
Montaňa de Colores – Valle Rojo
Montaňa de colores- Valle rojo, peruánské „Duhové hory“ hrály všemi barvami, převažovala červená. Špičaté vrcholy, volně pokrývající okolní svahy, se táhly do dáli. Škála barev, pravidelně vrstvená nad sebou, byla v kontrastu s modrým nebem bez mráčků, opravdu úchvatná. Nevím, jestli jsme ztráceli dech z řídkého vzduchu, byli jsme ve výšce 5 036 m.n.m, nebo spíš z toho pohledu. Nad hlavami přelétali orli a místní podnikavci i tady nahoře měli ozdobené lamy, lákajíce nás na focení. Protože jsme tu byli mezi prvními, mohli jsme toho využít na maximum, brzké vstávání se vyplatilo. Z vrcholu jsme pozorovali štrůdl dalších turistů vinoucí se celou naší absolvovanou cestou.
Po nabažení výhledy, jsme se vydali na cestu zpátky, paradoxně nebyla o moc časově kratší. Obdivujíce běžící vodiče koní a míjejíce stoupající nadšené zadýchané turisty, jsme se nakonec po cestě vrátili zpátky do tábora. Nakoupili tretky a občerstvení a dodávkou se pomalu odšourali zpátky do spodní restaurace, kde nás čekal, po záslužném výkonu, oběd.
Poté jsme vyjeli zpátky směrem do Cusca. Cestou jsme pozorovali okolní měnící se krajinu, která z horských štítů klesala do údolí a sem tam už prosvítala i zeleň. U silnic byly hojně vidět malé pomníčky, památky na zemřelé při dopravních nehodách, což bylo možné pozorovat po celém Peru i Bolívii.
Po chvíli jízdy jsme dorazili na další místní inckou památku. Před námi vyrostla Portada de Rumiqolqa, brána mezi severním regionem Cusca a jižním regionem Puna. Zde na této hlavní dávné silnici Inkové vybírali mítné. Podle jedné teorie, dokonce na vrcholu stavby vedl i akvadukt, přivádějící vodu z horských oblastí do těchto úrodných míst.
Nakonec i tohle místo jsme zanechali za sebou a posléze jsme navečer dorazili zpátky do Cusca. Měli jsme chvíli čas na procházku po městě a prohlídku pár památek, těch přece není nikdy dost. 😀 Nakonec jsme vyrazili na místní letiště, čekal nás transfér do Limy. Trošku nás překvapili místní celníci, kteří nás donutili, pracně narvané a složené kufry, znovu otevřít. Bylo to z důvodu absence bezpečnostních rámů a rentgenů, proto nastoupila stará dobrá ruční práce. Ale to už byl jen takový bonbónek na rozloučení s Cuscem a nakonec jsme s letadlem, v pozdních večerních hodinách, dosedli na letišti v Limě.
Zítra máme poslední den na prohlídku této jihoamerické metropole… 😉
