Lima (15.den)
Poslední den v této zemi a zakončujeme ho, kde jinde, než v jeho metropoli. Lima je velkoměsto jako jiné, všude vidíte proudící život v ulicích. Plno lidí, buď ženoucích se za prací, nebo přímo pracujících na ulici, případně na všude probíhajících stavbách v okolí. A když si k tomu domyslíte hromadu turistů, tak máte dojem o tlačenici na přechodech celistvý. A to se nebavím o dopravě jako takové, protože bez přechodů, místy skoro nemáte šanci proudící ulici přejít.
Procházeli jsme se uličkami, kde byla stará zástavba, většinou v přízemí obsazená různými krámky a obchody, různých velikostí a sortimentů. Míjeli jsme i moderní zástavbu, která tam svým způsobem zapadla a neměla moc velký rušivý efekt. Skleněné mrakodrapy vyčnívavající nad nižšími historickými domy, byly plné kanceláří, nesoucí na sobě značky světoznámých firem, Baťou nevyjímaje. Češi jsou hold všude. 😀 Bloky obytných domů zase ukazovaly, v jakých podmínkách zde místní obyvatelé žijí. Přišlo mi to ale normální, jak u nás, kdekoliv v civilizované Evropě, nebýt nás míjejících obyvatel, neřekl bych, že jsem na druhém konci světa.
Cestou jsme přišli do místního parku, jehož zvláštností bylo, že byl plný koček, různých barev a ras. Robert nám vysvětlil, že si je sem chodí lidé krmit a pokud někdo chce, tak místo do zverimexu, si kočku pořídí zde. A taky naopak, tady bylo místo, kde je i odkládali, ale bylo vidět, že určitě nestrádaly.
Dalším parkem ve čtvrti Miraflores na pobřeží oceánu byl Alberto Andrade Carmona Park neboli Park of Love. Jeho dominantou je socha líbajících se postav (The Kiss) a celý park je obklopen mozaikami s frázemi a básněmi o lásce ve španělštině a kečuánštině. Takže jsme si všichni mohli o lásce počíst a zaveršovat dosytosti. 😀 😀 😀 Park se inspiroval podobným výtvorem světoznámého umělce Gudího v Barcelóně. Plni zamilovanosti jsme pak nastoupili do dodávky a pokračovali provozem dále do města.
Dostali jsme se až do místa, takového Beverly Hills Limy. Podle honosných sídel s upravenými pozemky a vozidel před nimi bylo poznat, že jsme v jiném světě. Zde byl i park El Olivar, pojmenovaný podle olivovníků, které tu jsou od jejich zavedení v roce 1560. Velký prostor naplněný zmíněnými stromy, jezírky oplývající životem, upravenými trávníky nebo květinovými záhony, byl lemovaný chodníčky. Mezi tím bylo plno dřevěných altánů, soch, ale i jiných uměleckých děl. Celý park byl obklopen historickými budovami, například dnešním Kulturním centrem či muzeem, a mnohé z nich byly obsazeny různými velvyslanectvími z celého světa.
Poté nás naše dodávka převezla do historického centra Limy, nebylo to jednoduché, provoz znatelně zhoustl. Vysadila nás na Plaza San Martin, což je prý jedním z nejreprezentativnějších veřejných prostor města. V jeho ústředí stojí památník peruánského osvoboditele José de San Martína. Náměstí bylo vyšperkováno k dokonalosti. Lavičky a zábradlí byly vyrobeny z mramoru a dlažby ze žuly. Byly tam také vodní fontány, bronzové pouliční lampy a záhony plné květin. Okolní opravené budovy divadla a hotelů celkově lahodily našemu celkovému pohledu na toto náměstí.
Cestou dál úzkou vedlejší uličkou jsme se chtěli dostat k dalšímu skvostu místní architektury na náměstí Plaza Mayor, kde je například mezi jinými i vládní palác a metropolitní katedrála. Bohužel jsme i tady, v Jižní Americe, narazili na vymožnosti dnešní demokratické doby, na průvod odborářské demonstrace, mířící právě k vládnímu paláci. Jenže policisté a vojáci jim tento záměr překazili a všechny uličky tam mířící, byly zablokované a hlídané. Takže za mohutného skandování hesel, pískání a řinčení jsme se, pod dohledem ozbrojených složek, procpali na okraj náměstí a zdáli mohli hodit oko na tyto památky. Dál jsme se nedostali, tak jsme se vrátili a v jedné restauraci, zklamáni 😀 , alespoň nasytili naše hladové krky.
Čas se pomalu nachyloval, tudíš jsme museli jet zpátky do našeho hotelu a začít balit. Naše zavazadla viditelně nabobtnala a z důvodu ušetření každého gramu váhy, došlo i na dopití lahví dovezených z domova. 😀 😀 😀 Takže cesta na letiště byla celkem veselá. Po nezbytném odbavení a prolustrování zavazadel, jsme se s Robertem rozloučili a vydali se do letadla a hurá na cestu domů. Sice cesta bude dlouhá s mezizastávkou v Amsterdamu, ale to už zvládneme.
Tady někde mě napadla ta myšlenka, že když jsem tak nějak fyzicky zvládl Machu Picchu, tak co kdybych si dal za cíl zdolat ostatní divy světa? Tak první krok mám zdárně za sebou, tak kam dál?? 😉 😀 😀 …..
…držte mi palce 😉
