Caňon del Colca (6.den)
Jak příznačné. Je podle hodinek 3.14 a už zase sedíme v dodávce a míříme do hor. Plán zněl jasně, vystoupáme do průsmyku v Andách do výše až 4 900 n.m. a pak zase pomalu sjedeme do údolí, kde by na nás měl čekat další zážitek. Teď ale ještě máme čas na spaní, než nám začne svítat.
Pomalu začíná svítat a my sjíždíme klikatou cestou do údolí. Dokud byla tma, tak to šlo, nyní už vidíme tu propastnou hloubku pod námi, cesta jakoby byla nekonečná. Dojedeme do malé vesničky Chivay, kde máme mít domluvené ranní občerstvení. Po chvilce bloudění úzkými uličkami jsme místo našli. Vyběhli jsme ven a ihned nás upozornil venkovní vzduch, že tu je kolem nuly. Rychle jsme zaběhli do malého, ale útulného podniku Colca, kde nás usadila místní rodinka k prostřenému stolu. Posnídali jsme a pak okukovali místní vystavené produkty nabízející se k prodeji turistům. Zaujal mě jejich tradiční kulich, nejenom že se mi zalíbil, ale hlavně mi poslouží, až vylezu ven do mrazu. Tak jsem získal první skalp z cesty, to budu pak v srpnu doma dělat parádu. 😀
Ještě nás čekal kus cesty, tak jsme se znovu vydali dodávkou dál, přece jenom to ještě bylo přes 40 km. A jak nám Robert tvrdil, musíme tam být mezi prvními, protože tam je jinak tlačenice a určitě chceme mít nejlepší místa na pozorování. No prostě turistický průmysl v plné parádě, cestou jsme potkávali množství autobusů, jedoucí stejným směrem, což to vše potvrzovalo. Na místo jsme opět mírně stoupali po okrskové cestě, sice upravené, ale místy s drobnými překážkami, jako brody nebo sesuvy kamení. Po pravé straně se pod námi otvíral kaňon Colca.
Caňon del Colca je jeden z nejhlubších kaňonů na světě, jeho délka je přibližně 70 km a dosahuje hloubky od 1 000 do 2 000 m. Přičemž se nachází jeho okraje cca ve výšce 3 000 až 4 000 m.n.m. Údolí Colca je barevné údolí s obyvateli s kořeny před Inky a městy založenými ve španělské koloniální době, stále obývanými lidmi z kultur Collagua a Cabana. Místní lidé udržují své tradice předků a nadále pěstují předincké stupňovité terasy, zvané andeny.
Dorazili jsme na místo zvané Cruz del Condor. Je to vyhlídka, z jejího názvu již vyplývá, že zde hnízdí početná skupina andských kondorů, které lze odtud pozorovat. Z vyhlídky ve výšce 3287 m.n.m. je přímo vidět dolů do údolí kaňonu. Kondor andský je jeden z největších létajících suchozemských ptáků, bývá velký 100 až 130 cm a dosahuje váhy 7 až 15 kg. Jeho křídla mají rozpětí v průměru 3,2 m. Barva peří ptáků je černá, na horní straně křídel jsou bílé skvrny, u krku mají bílý límec z krátkého peří. Takže mnou avizované káně je proti němu slabý odvar dravce. 😀 😀 😀
Po chvíli jsme pochopili, proč jsme tu měli být takhle v brzkých hodinách. Velmi brzy se prostor vyhlídky zaplnil turisty z celého světa, lačnými potom, aby tohoto majestátního ptáka mohli spatřit. Jak nám bylo vysvětleno, kondoři využívají ke stoupání teplého vzduchu ohřívaného sluncem a nejlepší čas je kolem 9 až 10 té ranní. Byli jsme tu včas, pomalu začali z hlouby kaňonu vzlétat první kusy, po čase jsme měli nad hlavou desítku ptáků. Asi hodinu postupně kroužili nad kaňonem, poté i nám nad hlavami, jakoby nám dávali najevo svou nebojácnost a impozantnost velikosti. Byla to nádhera, ale i ta pomalu končila, protože kondoři se dál rozlétali do okolních vrcholů za potravou. Od místních prodejců se tu nakoupili různé cetky a pak jsme pokračovali cestou zpátky směr město Puno.
kondor andský
Samozřejmě jsme měli cestou i zastávky, jak povinné na wc a tzw turistické žrádelny, ale i jen tak, na focení a prohlídky historických staveb, jako třeba basiliky v údolí. Tady nás odchytili místní podnikavci a za pouhý dolar jsme se museli vyfotil s lamou, případně za příplatek dolaru i s roztomilou holčičkou k tomu. No neodolejte, fotek není nikdy dost. 😉
Při cestě na vrchol průsmyku jsme nakonec vystoupali na místo, kde byla udělaná vyhlídka Mirador de los Volcanes. Je ve výšce 4 910 m a nachází se mezi Chivay a Arequipou. Je možné vidět sopky Misti, Chachani, Sabancaya a Ampato. Všude v dalekém okolí je to poseto apachety, hromady malých kamenů vyrobených pověrčivými cestovateli, kteří doufají v požehnání od Boha. Při výstupu z dodávky jsme poprvé ochutnali, jaké to je v této nadmořské výšce. Jakobychom dostali ránu, špatně se vám dýchá, slabost a malátnost. Takže to shrnu, rychlá obhlídka, pár fotek s okolím a upalovat dál. 😀 Přece jenom v dodávce jsme to tak nepociťovali, ale někteří z nás pak využili nabídky na koupi prášků na výškovou nemoc, obzvláště já to ocenil.
Večer jsme se dostali do města Puno na pobřeží jezera Titicaca, v nadmořské výšce 3812 m. Je to největší vysokohorské jezero a zároveň nejvýše položené jezero s pravidelnou komerční lodní dopravou na zemi. Zítra se vydáme na prohlídku plovoucích rákosových ostrovů Los Uros. Dnes už tak maximálně padneme za vlast. 😀
