Info

Puno, Los Uros a Copacabana (7.den)

Ráno po snídani byl naplánován výlet na jezero Titicaca, na vyhlášené rákosové ostrovy Los Uros. Jezero je rozděleno hranicí mezi Peru a Bolívií a ostrůvky jsou asi 5 km od města Puna, kde jsme nyní ubytováni. Nasedli jsme opět do naší dodávky a vydali se do přístavu, kde na nás již čekala loď, kterou jsme měli odplout. Voda v přístavu nebyla tak blankytně modrá, jak všude píší v průvodcích, protože jak jsme se dozvěděli, město nemá čističku, tudíš vše skončí v jezeře. Takže koupání se tady určitě nedoporučovalo, ani by nás to nejspíš nenapadlo, když člověk tu kvetoucí žlutozelenou hmotu mezi loděmi viděl. 😀

Los Uros – vstupní ostrov
ostrůvky Los Uros

Teď ještě k bájnému jezeru Titicaca. Je dlouhé 194 km, průměrná šíře je 65 km a i když domorodci tvrdí, že je bezedné, tak naměřená maximální hloubka je cca 304 m. Podle jednoho indiánského překladu kmene Aymarů (titi je velká kočka a kak znamená skály) volně přeloženo znamená Titicaca „Skály pum“. Jde o největší vysokohorské jezero a o největší jezerní vodní plochu na území Jižní Ameriky.

starosta při výkladu
místní rákosové chýše se soláry 😉
Uru já 😉

Rákosové ostrovy jsou ukotveny silnými lany uprostřed jezera, jak už název napovídá, jsou tvořeny vrstvou rákosu. Tato vrstva rákosu, skládaná jednoduše přes sebe, je vysoká asi jeden metr a pravidelně se doplňuje, jelikož spodek postupně odehnívá. Na nich žijí Urové, odhaduje se, že na cca 120 ostrůvcích se jich nachází několik stovek. Uruové se považovali za vlastníky jezera a vody. Podle legendy Uru říkali, že mají černou krev, protože necítili chlad. Historicky se nazývali Lupihaques „synové Slunce“. Vedle cestovního ruchu jsou živi hlavně z rybolovu, lovu ptáků a shromažďování jejich vajec.

rákosová plavidla

Ostrůvky jsou různě veliké, nás vysadili na jednom z menších, cca 30 m širokém. Přivítal nás starosta ostrova, jeden z členů asi dvou rodin žijících zde. Starosta se tu volí každý rok, může to být i žena, jak jsme se dozvěděli. Posadili nás na lavice, samozřejmě vyrobené z čeho jiného, než z rákosu. Dostali jsme přednášku o životě na ostrůvcích, jejich stavbách a výrobcích, které tu společně vytvářejí. Kolem nás tam běhala malá děcka, ženy seděly před chýšemi a vyšívaly nebo pletly různé oblečení, dečky, šátky. Poté nás rozdělili na prohlídky poskrovnu vybavených obydlí, kde na nás iniciativně navlékli cokoliv, co chtěli zpeněžit. Stali se z nás parodie na prapůvodní ubyvatele ostrůvků, samozřejmě i focení přišlo na řadu. A jak jinak, ani tady to nebylo jinak a ani tady kuře zadarmo nehrabe. 😀 Na ostatních ostrůvcích se dalo najít cokoliv, od obchodů s drobnými suvenýry, jídlem, tak zde byly i rozhledny, či kostelík. Při cestě zpět jsme míjeli i ostrov, který byl udělaný pouze pro potřeby místních fotbalistů, měli zde regulérní hřiště s brankami. Prý tady porazili i národní mančaft z Limy, protože to, díky nadmořské výšce, protivníci neudýchali.

po odplutí

loučení se zpěvem

fotbalové hřiště

Po připlutí zpět do přístavu, nás čekala rychlá prohlídka města Puna. Prošli jsme část s kostely, katedrálou, úzkými uličkami jsme se dostali na náměstí Plaza Mayor plných prodavačů, vyměnili valuty a po obědě nás čekala další cesta. Tentokrát jsme měli namířeno na hranice s Bolívií a následně do bolívijské Copacabany. Tyto cesty si člověk v dodávce velmi užívá, protože snad na každém druhém km je nainstalovaný retardér, takže jsme byli po chvíli vyklepaní jak filtry od cigaret. 😀 A to prý není nic ještě oproti Bolívii.

Puno – maják v přístavišti
Puno – Plaza Mayor – Catedral de San Carlos Borromeo
Catedral de San Carlos Borromeo

Cesta byla celkem dlouhá, ale nakonec jsme zastavili na hranicích. Veselá historka z natáčení. Podle instrukcí jsme jeden po druhém byli z Peru odbaveni a v Bolívii zase přivítáni. Hlavně jsme nesměli ani zakašlat, pořád tu byla přísná covidová opatření. Až tady jsme ale zjistili, že Robert má nějaké problémy s prodloužením pobytu a nechtějí ho z Peru pustit. Trochu nám zatrnulo, jsme si říkali, co budeme sami dělat v cizí zemi, když nikdo z nás neuměl španělsky ani žbleptnout. 😉 Nakonec to, asi po hodině nejistoty a úředního šimlu, dobře dopadlo a guru byl zase s námi, tentokrát už v Bolívii.

hraniční přechod mezi Peru a Bolívií
tržiště a čekání na požehnání před bazilikou
příprava vozu k požehnání

Čekal nás nasmlouvaný řidič a ten nás odvezl do města Copacabany, na druhé straně jezera Titicaca. Bývalé hlavní město má velkou svatyni ze 16. století, baziliku Panny Marie z Copacabany, zasvěcenou samozřejmě Panně Marii, patronce Bolívie. Už na hranicích jsme si všimli obousměrného proudu vyzdobených aut, která si nechávali požehnat právě u této baziliky, aby neměli nehodu či poruchu. Po ubytování v hotelu na pobřeží, jsme šli na prohlídku města, hlavně baziliky, prošli tržiště, nakoupili opět tretky na památku a konečně jsme taky zase něco zobli, do našich prázdných žaludků.

bazilika Panny Marie z Copacabany
Panna Marie z Copacabany

…..a po večeři jsme z okna pokoje hotelu pozorovali barevně se měnící panoráma západu slunce na bájném jezeře Titicaca ..no neber to 😉

paráda že? 😉
jezero Titicaca z Copacabany


0 0 hlasy
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
guest

0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
0
Budu rád za vaše názory, prosím komentujte.x