Puno, Los Uros a Copacabana (7.den)
Ráno po snídani byl naplánován výlet na jezero Titicaca, na vyhlášené rákosové ostrovy Los Uros. Jezero je rozděleno hranicí mezi Peru a Bolívií a ostrůvky jsou asi 5 km od města Puna, kde jsme nyní ubytováni. Nasedli jsme opět do naší dodávky a vydali se do přístavu, kde na nás již čekala loď, kterou jsme měli odplout. Voda v přístavu nebyla tak blankytně modrá, jak všude píší v průvodcích, protože jak jsme se dozvěděli, město nemá čističku, tudíš vše skončí v jezeře. Takže koupání se tady určitě nedoporučovalo, ani by nás to nejspíš nenapadlo, když člověk tu kvetoucí žlutozelenou hmotu mezi loděmi viděl. 😀
Teď ještě k bájnému jezeru Titicaca. Je dlouhé 194 km, průměrná šíře je 65 km a i když domorodci tvrdí, že je bezedné, tak naměřená maximální hloubka je cca 304 m. Podle jednoho indiánského překladu kmene Aymarů (titi je velká kočka a kak znamená skály) volně přeloženo znamená Titicaca „Skály pum“. Jde o největší vysokohorské jezero a o největší jezerní vodní plochu na území Jižní Ameriky.
Rákosové ostrovy jsou ukotveny silnými lany uprostřed jezera, jak už název napovídá, jsou tvořeny vrstvou rákosu. Tato vrstva rákosu, skládaná jednoduše přes sebe, je vysoká asi jeden metr a pravidelně se doplňuje, jelikož spodek postupně odehnívá. Na nich žijí Urové, odhaduje se, že na cca 120 ostrůvcích se jich nachází několik stovek. Uruové se považovali za vlastníky jezera a vody. Podle legendy Uru říkali, že mají černou krev, protože necítili chlad. Historicky se nazývali Lupihaques „synové Slunce“. Vedle cestovního ruchu jsou živi hlavně z rybolovu, lovu ptáků a shromažďování jejich vajec.
Ostrůvky jsou různě veliké, nás vysadili na jednom z menších, cca 30 m širokém. Přivítal nás starosta ostrova, jeden z členů asi dvou rodin žijících zde. Starosta se tu volí každý rok, může to být i žena, jak jsme se dozvěděli. Posadili nás na lavice, samozřejmě vyrobené z čeho jiného, než z rákosu. Dostali jsme přednášku o životě na ostrůvcích, jejich stavbách a výrobcích, které tu společně vytvářejí. Kolem nás tam běhala malá děcka, ženy seděly před chýšemi a vyšívaly nebo pletly různé oblečení, dečky, šátky. Poté nás rozdělili na prohlídky poskrovnu vybavených obydlí, kde na nás iniciativně navlékli cokoliv, co chtěli zpeněžit. Stali se z nás parodie na prapůvodní ubyvatele ostrůvků, samozřejmě i focení přišlo na řadu. A jak jinak, ani tady to nebylo jinak a ani tady kuře zadarmo nehrabe. 😀 Na ostatních ostrůvcích se dalo najít cokoliv, od obchodů s drobnými suvenýry, jídlem, tak zde byly i rozhledny, či kostelík. Při cestě zpět jsme míjeli i ostrov, který byl udělaný pouze pro potřeby místních fotbalistů, měli zde regulérní hřiště s brankami. Prý tady porazili i národní mančaft z Limy, protože to, díky nadmořské výšce, protivníci neudýchali.
loučení se zpěvem
Po připlutí zpět do přístavu, nás čekala rychlá prohlídka města Puna. Prošli jsme část s kostely, katedrálou, úzkými uličkami jsme se dostali na náměstí Plaza Mayor plných prodavačů, vyměnili valuty a po obědě nás čekala další cesta. Tentokrát jsme měli namířeno na hranice s Bolívií a následně do bolívijské Copacabany. Tyto cesty si člověk v dodávce velmi užívá, protože snad na každém druhém km je nainstalovaný retardér, takže jsme byli po chvíli vyklepaní jak filtry od cigaret. 😀 A to prý není nic ještě oproti Bolívii.
Cesta byla celkem dlouhá, ale nakonec jsme zastavili na hranicích. Veselá historka z natáčení. Podle instrukcí jsme jeden po druhém byli z Peru odbaveni a v Bolívii zase přivítáni. Hlavně jsme nesměli ani zakašlat, pořád tu byla přísná covidová opatření. Až tady jsme ale zjistili, že Robert má nějaké problémy s prodloužením pobytu a nechtějí ho z Peru pustit. Trochu nám zatrnulo, jsme si říkali, co budeme sami dělat v cizí zemi, když nikdo z nás neuměl španělsky ani žbleptnout. 😉 Nakonec to, asi po hodině nejistoty a úředního šimlu, dobře dopadlo a guru byl zase s námi, tentokrát už v Bolívii.
Čekal nás nasmlouvaný řidič a ten nás odvezl do města Copacabany, na druhé straně jezera Titicaca. Bývalé hlavní město má velkou svatyni ze 16. století, baziliku Panny Marie z Copacabany, zasvěcenou samozřejmě Panně Marii, patronce Bolívie. Už na hranicích jsme si všimli obousměrného proudu vyzdobených aut, která si nechávali požehnat právě u této baziliky, aby neměli nehodu či poruchu. Po ubytování v hotelu na pobřeží, jsme šli na prohlídku města, hlavně baziliky, prošli tržiště, nakoupili opět tretky na památku a konečně jsme taky zase něco zobli, do našich prázdných žaludků.
…..a po večeři jsme z okna pokoje hotelu pozorovali barevně se měnící panoráma západu slunce na bájném jezeře Titicaca ..no neber to 😉
