Isla del Sol a Copacabana (8.den)
Ráno nás z postele vytáhlo slunce. Jak příznačné, dnes nás čeká výlet lodí, na Isla del Sol, česky Sluneční ostrov. Tvrdí se, že zde je kolébka civilizace Inků. Po vydatné hotelové snídani jsme seběhli pár metrů do přístaviště, kde na nás již čekal motorový člun. Nalodili jsme se a vydali se na plavbu po Titicaca. Hladina jezera byla celkem klidná a průzračně modrá, jen sem tam přišla vlna od jiného projíždějícího člunu. Takže nějaká „jezerní nemoc“ se nás moc netýkala. Plavba utíkala, měli jsme samozřejmě výklad od kapitána, který nám obratem Robert překládal. Pluli jsme podél pobřeží, sem tam jsme míjeli i menší ostrůvky, které už byly mnohem dál od souše. Asi po necelé hodině plavby se před námi vynořil náš cíl cesty, Sluneční ostrov. Podle inckých legend se zde narodil Bůh slunce.
Samotný ostrov není obzvláště velký, je asi 12 km dlouhý a na šířku má pouhé 3 km. Je to skalnatý a kopcovitý ostrov s velkým množstvím eukaliptů. Na několika místech je trvale obýván přibližně 800 rodinami, které se tu snaží zúrodňovat prudké svahy svažující se k jezeru terasovitými políčky. Samozřejmě, že jejich obživou je navíc i turistický ruch a rybolov. Neexistují tu zpevněné cesty, natož nějaké automobily, vše se tu přepravuje po vlastní ose, nebo na mulách či oslech. Na ostrově se prý nachází asi 80 pozůstatků inských staveb. Nejznámější jsou Inské schody, vedoucí od přístavu nahoru do svahu, a Fontána Inků, tři prameny pitné vody. Podle španělských dobyvatelů se mělo jednat o bájný pramen mládí.
Přistáli jsme u mola nacházejícího se pod jednou z oněch staveb, na dohled od hlavního přístaviště vesničky Yumani. Kapitán tam následně s lodí odjel, nalodíme se tam cestou zpět. Po schodech jsme se vydali k prvnímu cíli, který byl sice jen pár desitek metrů nad námi, ale schodů to bylo požehnaně. Templo del Sol, jedna z celkem zachovaných ruin. Od ní vedla napříč vrstevnicemi stezka ostrovem a my se vydali po ní stoupat.
Míjeli jsme volně se pasoucí kozy, osly a lamy a také zelenající se políčka keříčků koky. Žvýkání sušených listů pomáhá snášet velkou nadmořskou výšku. Někteří z nás se vydali až na úplný vrchol ostrova (4 010 n.m.) a tak se nám naskytl úchvatný pohled i na odvrácenou stranu. V slunci zalitý vyschlý ostrov, obklopený modrou hladinou jezera Titicaca, vytvořil dokonalý kontrast.
Na konci této stezky jsme narazili na zmiňované Inské schody, vedoucí dolů do přístaviště. Procházeli jsme okolo skromných místních obydlí, která už byla i tady zasažena moderní civilizací, například solárními panely. Čas jakoby tu ubíhal velmi pomalu, nebo se zastavil. Místní obyvatelé pracovali v tradičním oblečení na políčkách, věčně smějící děti pobíhaly kolem nebo před námi. Pomalu jsme sešli dolů a tady jsme objevili Fontánu Inků. Zde ze skály měly vytékat tři prameny pitné vody, bohužel nyní, tekly jen dva. Tak to asi teda moc neomládneme. 😀 Naštěstí to nebyl náš cíl cesty, takže jsme nebyli moc zklamaní, mladí jsme přece tak, jak se sami cítíme. Nalodili jsme se na již čekající člun a ostrov pomalu nechali v zádech.
Po cestě zpět do Copacabany jsme každý relaxoval po svém. Kapitán nasadil tempo a člun celkem letěl po blankytně modré hladině. Bylo to jako na klidném moři, taky jste neviděli kde končí. Po připlutí do přístaviště, na nás sice již čekala u hotelu přistavená dodávka, ale odjezd jsme měli až odpoledne. Takže jsme rychle sbalili kufry, naložili do dodávky a ještě na chvíli jsme šli nasávat atmosféru města. Asi po druhé odpoledne, už s plnými břichy, sedíme v dodávce. Tentokrát míříme do hlavního města Bolívie La Pazu. Čeká nás asi 4 hodinový přesun, kousek cesty bude i trajektem. A jak jsem už zmiňoval, cesta v dodávce po zmiňované magistrále, která byla plná retardérů, je nezapomenutelným zážitkem.
Takže jedeme, směr La Paz, do večera to musíme stihnout.
