La Paz (9.den)
Čím začít? Jak jsem už psal, mířili jsme do vnitrozemí Bolívie, do metropole La Paz. Na Googlu se dočtete o hlavním městě, ale oficiálně je to jen administrativní město, sídlo bolivijské vlády a hlavní město departmentu, protože hlavním městem stále zůstává Sucre. La Paz leží v kaňonu řeky Choqueyapu pod náhorní plošinou, nacházející se v nadmořské výšce 4000 n.m. Na ní vyrostlo město El Alto, jehož součástí je i mezinárodní letiště.
Už při při přibližování se k La Pazu, bylo vidět, jak hustota obydlení stoupá a tím i houstne doprava. Vypozoroval jsem, že jediné dopravní pravidlo je to, že kdo má větší a silnější vozidlo a nejvíce troubí, tak ten má vždycky přednost. Kdo vjede první do křižovatky, tak ten jede. Asi bych tu byl za chvíli z toho šedivý a raději šel pěšky, ale to je taky na bobříka odvahy. 😀
K večeru jsme začali klesat do kaňonu, do administrativního centra města, kde jsme měli domluvené ubytování na dvě noci. Jen tato cesta, pár km, nám přišla jako nekonečná, všude byly kolony aut, které jakoby se všechna snažila vejít do centra. Nakonec, bez jediné kolize, což mi přišlo jako velký zázrak, jsme se k hotelu Rey Palace přišourali. Nedaleko centra, sice v postranní uličce, ale hluk žijícího velkoměsta, byl všudepřítomný. Ubytování proběhlo rychle, pokoj mi přišel jak pro dvacet lidí, komfort byl evidentně pro náročnou klientelu. Večer jsme zašli jen do blízkého okolí hotelu, nasytit se a hurá na kutě, cesta v dodávce byla opět dost vyčerpávající.
Teprve ráno člověk mohl vidět z oken hotelu, tu neskutečnou velikost města a rozpínavost zástavby. Město, jak jsem už psal, leží v údolí kaňonu. Kam jsem dohlédl, do všech stran, tak svahy byly komplet celé pokryté, jakoby mozaikou cihlových staveb, různých velikostí. Jak jsme později viděli, tak tyto stavby volně pokračovaly i dál na náhorní plošině nad městem. Zámožnější obyvatelé žijí v nižších, centrálních oblastech města a mnoho obyvatel střední třídy žije ve výškových bytech blízko centra. Obyvatelé s nižšími příjmy žijí právě v provizorních cihlových domech v okolních kopcích.Takhle nějak si představuju mraveniště naruby, hemžící se životem. A teď si představte, že velká část, z 2.8 miliónů obyvatel z okolí, se snaží dostat dolů do centra za prací. Jelikož byla doprava přetížená a město nemá metro, kvůli podzemním řekám, tak to vyřešili opravdu fenomenálně. La Paz má vybudovanou síť lanových drah, která je dotovaná státem. Nyní mají myslím už 10 tratí, barevně odlišených, které skoro nepřetržitě vozí lidi nahoru dolů, v krátkých intervalech. Takové přetížené metro ve vzduchu. 😉 Za pár boliviánů jste byli za chvíli z centra města na náhorní plošině a naopak.
Dopoledne jsme se vydali pěšky na prohlídku historického centra, hlavně na náměstí Plaza Pedro Murillo, kde stojí prezidentský paláce, parlament a catedrála Basilica of Our Lady of Peace. Nejvíce vás však ohromí, to množství lidí, všude. Přeplněné chodníky, narvané staré historické autobusy, masy na přechodech. Na něch nás pobavily zebry, které, zábavnou formou, učí obyvatele přecházet na přechodech. Samozřejmě, že nemyslím zvířata, ale lidi v oblecích, mající představovat tyto černobílé lichokopitníky. 😀
Před historickou budovou prezidenstkého paláce, držela čestnou stráž prezidentská jednotka. Vojáci, v červeném saku, šedivých kalhotách a vysokých černých botách s červenou brigadýrkou, stáli se zbraní nehnutě u vchodu paláce a v pravidelných intervalech, za znění ceremoniální hudby, se postupně měnili. Samozřejmě jsme toho museli všichni využít a vyfotit se s nimi na památku. Nehnuli ani brvou. 😀 Na některých budovách byly vidět i díry po kulkách, které tu byly ponechány, jako památka na poslední nepokoje. Bezpečnost tu mají na prvním místě, potkávali jsme všude policisty a vojáky, dokonce i obrněný vůz na tomto náměstí stál. Náměstí se hemžilo lidmi, jak turisty tak místními, hlavně různými prodejci, kteří se snažili vydělat prodejem čehokoliv. Množství holubů nepřevyšoval průměr jako u nás, jen jejich synchronizované společné lety byly úžasné. 😉
Poté jsme měli v plánu využít jednu trasu lanovky, vínovou. Při nasedání obsluha svižně pouštěla přesný počet pasažérů do malých moderních kabinek, intervaly k tomu byly uzpůsobeny. Teprve až ze vzduchu jsme si mohli vychutnat ten výhled na celý La Paz, hlavně pak nahoře z El Altu. Prosklené kabinky plynule pluly kousek, nad plochými střechami cihlových budov, na srázu kaňonu. Některé byly strohé, jiné neskutečně barevné a nebyly vyjímky, kdy na jedné strohé budově se nacházela další barevná, jak ze žurnálu i s bazénem. Byly zde vidět, ty velké sociální rozdíly a finanční možnosti ke stavbám, různých vrstev obyvatel. V dáli byly vidět zasněžené vrcholy hory Illimani, strážce La Pazu. Nahoře jsme vystoupili, sledovali jsme přílety letadel, nacházelo se zde v dohledu mezinárodní letiště. Tato část už nebyla historicky moc pohledná, ale ty výhledy, na celý kaňon zaplněný La Pazem, stály za to. Dali jsme si tu, u jednoho rádoby místního fastfoodu, kousek žvance, myslím, že obalované čehosi a poté opět lanovkou sestoupali do centra, pozorujíce život pod námi.
V odpoledních hodinách jsme pokračovali dále v prohlídce města. Tentokrát jsme došli na náměstí se schody Plaza Mayor de San Francisco. Před námi tu vyrostla mohutná historická stavba Basilica of Saint Francisco. Náměstí se pravidelně zaplňovala z přilehlých úzkých uliček, byla slyšet muzika, místní tu i tančili. Robert nás pak odvedl do jedné z blízkých uliček, kde z obou stran na nás útočili prodejci s „lákavými nabídkami výhodného nákupu“. 😀 Už samotná výzdoba uličky byla náherná, nad hlavami se nám vznášely snad stovky deštníků, hrající všemi barvami. Prošli jsme desítky obchůdků s různými suvenýry, oblečením a jídlem. Na konci jedné z uliček byl i takzvaný Čarodějnický trh, kde jste si mohli pořídit různé ingredience k různým rituálům. Přehlídka nesčetných barevných lahviček s lektvary, nejrůznějšími bylinnými odvary a elixíry, léků, amuletů a magických prášků. Prý se tu dříve provozovaly i obětní rituály se zvířecí krví. Jelikož jsem zrovna nikoho nepotřeboval zaklít, tak jsem určitě dost ušetřil. 😀 😀 😀
Protože čas tu neutíká pomaleji než u nás, tak jsme se s přibývajícími hodinami, pomalu začali vracet a zamířili zpět centrem k našemu hotelu. Chodníky najednou změnili svůj stav a staly se z nich prodejní plochy. Snad na každém kroku byly rozloženy deky a na nich různé druhy zboží. Rodiče s dětmi, mladí a starci, tu prodávali vše, od různých balených nápojů, rozmanitých pokrmů, sušenek a bonbónů, oblečení a doplňků, tak po lístky koky. Sotva jsme se prodírali davy chodců a k tomu ještě tito prodejci. Na hotelu jsme si odložili nashromážděné suvenýry a mnoho z nás si nakonec vyšlo na vlastní pěst do ulic znova, nikdo neměl strach. Vraceli jsme se za tmy, totálně ušmajdaní, ale spokojení, plni vjemů a zážitků.
Zítra z metropole jižní Ameriky odjíždíme a míříme na další ruiny. Zde se prý podle legendy velký Viracocha zjevil a stvořil život…tak uvidíme 😉
