Lima a Paracas (1-3 den)
Po příletu do Amsterdamu jsme si užili neskutečně rozsáhlé letiště. Měli jsme čas pět hodin, takže jsme si tam pár kilometrů nachodili. Nakonec jsme se po poledni dostali do dalšího letadla, mnohem většího než z Prahy. Trochu větší i komfort, osobní obrazovky a hlavně jídlo. No co budu povídat, tady jsem měl pocit, že se nás snaží pro peruánce vykrmit. Jídlo nám bylo podáváno snad každé tři hodiny, ještě že jsme neletěli někam dál, to bychom snad praskli. 😀 😀 😀 Cesta byla dlouhá, moc jsem nenaspal, ale po x filmech a poslechu koncertů, prokládaných jídlem, jsme přece jenom úspěšně přistáli v Limě.
Místní čas je něco po 18 té, o sedm hodin méně oproti domovu. Takže sms rodině o tom, že jsme v pořádku dorazili, měla spíš povinnostní charakter, stejně přišla v době, kdy už všichni spali. Po všech procedúrách na letišti, vystání všech front a obdržení razítka o povolení k vstupu do Peru, jsme čekali na naše zavazadla. Dorazila. Spadl nám kámen z hertze, známé před týdnem kufry honily po celém Peru, asi týden. V hale letiště nás čekal náš průvodce Robert, čech tady dlouhodobě žijící. Až tady jsme poznali další členy zájezdu, nakonec se nás sešlo dvanáct z celé republiky. Po krátkých instrukcích přišlo první překvapení. Pro vstup do země sice stačila jen 2 očkování na covid, ale v zemi všude byla potřeba tři. Při vstupu do autobusu, do hotelu, do obchodů, na wc, prostě kdekoliv. Naštěstí na to byl náš guru připravený, pro všechny měl připravený ofocený formulář z aplikace, kde už jsme měli záhadně všichni očkování tři. Sice to zde strikně kontrolovali, ale neměli žádné čtečky kódů, tak jim stačilo ukázat toto a byli všichni spokojení. Byla již tma, tak z města jsme moc neviděli, po asi půlhodinové cestě malou dodávkou, jsme dorazili na první hotel. Jelikož jsme byli všichni totálně vyčerpaní z cesty, tak jsme ocenili, že konečně můžeme složit hlavy a vyspat se do dalšího dne.
Lima. Hlavní město Peru, počet obyvatel skoro 10 miliónů, vlastně celá naše republika, by se sem vešla. Má „bravurní angličtina“ mi tu byla k ničemu, protože oficiálním jazykem je španělština. Metropole leží na pobřeží Tichého oceánu, kam jsme se hned ráno po snídani vydali. Na koupání to určitě nebylo, ale výhled na vzdoumající vlny oceánu byl ohromující. Bylo celkem pošmourno, trochu nás vítal déšť, ale to nás neodradilo od malé procházky po okraji města. Moderní město, nic tu neukazovalo, že bychom byli někde v rozvojové zemi. Všude samé skleněné mrakodrapy, perfektní infrastruktura, všude se proháněla nová auta. Zařídili jsme si datové karty do mobilů, bylo to tu za babku, tisíckrát levnější než obdivuhodný roaming od našich operátorů. 😀 Chodili jsme za Robertem jako kuřátka za kvočnou, pořád na dohled a hlavně na doslech, aby nám nic neuteklo z výkladu. Určitě jsem neměl strach z toho, že by nás někdo mohl okrást, nebo přepadnout, jak nám bylo kladeno na srdce.
Tady jsme velmi brzy zjistili, že naše cesta bude jeden velký marathón. Přece jenom jsme toho měli hodně naplánované a vejít se do 16 dní i s lety, bylo celkem náročné. Proto ihned první den nás čekal transfer do přístavního městečka El Chaco na poloostrově Paracas. Cesta po místní dálnici, která u nás je asi jako lepší cesta po okrscích, trvala skoro do večera. Naštěstí jsme jeli, i na naše poměry, moderním autobusem. Po ubytování jsme vyrazili na místní pláž, kde jsme, kromě prvních ryb, ochutnali i místní pivo, které nás provázelo po celé cestě. Cusqueňa, tak se jmenoval lahodný mok, čechy vyhledávané pití, kdekoliv na světě. 😀
Ráno jsme se po snídani vydali na pláž, kde nás na molu čekal člun, který nás měl odvézt na plánovaný výlet k ostrovům Ballestas, přezdívaných peruánské Galapágy. Na otevřeném moři jsme všichni ocenili neprodyšné oblečení, zvláště ti, kteří ho měli na sobě. 😀 Jelikož dost foukalo a kapitán s námi letěl, jakoby nás právě ukradl. Podle průvodce to je přírodní ráj, kde budeme
pozorovat hejna kormoránů, kolonie tučňáků, lachtanů, lvounů a dalších mořských živočichů odpočívajících na plážích a útesech divokých ostrůvků. I když počasí nám zrovna moc nepřálo, tak nakonec ten ráj stál celkem za to. Plno z toho, co nám bylo slibováno, jsme nakonec i viděli. Cesta zpět už byla horší, počasí se zhoršovalo. Po příjezdu jsme se dozvěděli, že tento ráj byl proto pro turisty na deset dní uzavřený. No neměli jsme to štěstí? 😉
Po obědě už na nás čekal autobus a někde v dáli nás čekalo další místo, na které jsem se moc těšil. Jedno z mystických míst, o kterém jsem v mládí četl. Obrazce na náhorní plošině Nazca.
Cesta vedla územím, které bylo převážně šedo žluté, spíše pouště, na zeleň se narazilo pomálu. Přece jenom jsem si říkal, že je zima, tak to asi zelení oplívat moc nebude. Co se týče osad a vesnic podél silnice, všude mě překvapil, jak to napsat, no bordel a špína. Obydlí byla všude stejná, cihlové stavby, většinou neomítnuté, podélné, vepředu vchod a jedno okno a další na protější zadní stěně. Maximálně jedno až dvě patra, asi podle toho, jak byli zrovna majetní. Co však všude bylo vidět, tak na všech plochých střechách bylo vše, co snad komu odpadlo a nebylo zrovna potřeba.
Večer jsme se ocitli ve stejnojmenném městě Nazca. Po ubytování jsme vyrazili do ulic na obhlídku, ale hlavně jsme samozřejmě měli hlad, jak správní turisté z Čech. A co myslíte, že jsme si na druhém konci světa dali za exotickou pochutinu? Grilované kuře! 😀 😀 😀
Po vydatné večeři a ušoupané procházce po městě jsme vysíleni padli za vlast. Nemohu se dočkat zítřku, kdy uvidím to, o čemž jsem doposud jen četl.
