(září – říjen 2024)
Chemoterapie za mnou a já si pomalu začal zvykat na to, že se můj život opět, samozřejmě v rámci možností, vracel do normálního stavu. Den za dnem mi začínalo být lépe, stavy související s jedem v těle se postupně mírnily, až jsem je skoro přestal vnímat. Začal jsem ráno chodit čím dál delší trasy, pokaždé mě Chárlí s obavou vyhlížel, kam tentokrát dojdeme. 😀
Díky tomu, že jsem měl denní harmonogram daný, nad kterým jsem moc nepřemýšlel, čas zase letěl. Ano, přiznám se, byl jsem nervózní jak stará panna, možná i víc. 😉 Přece jenom ta nejistota, skloubená se zbožnou nadějí, krocená uvědomělým podvědomím vytvářející katastrofické scénáře, ta mnou prostupovala po celou dobu. Snažil jsem se to na sobě nedávat znát, zvláště před nejbližšími. Bylo to pro mě mnohem snesitelnější, já je neděsil a oni mě tím pádem pak ušetřili lítosti, na kterou jsem neměl sílu.
Vyšetření na CT jsem podstoupil jako velký mazák, už ani neumím spočítat, kolik jich bylo za celou dobu. Horší pak byl ten týden, co mě čekal, než jsem se měl dozvědět výsledky. Určitě jsem nebyl dobrý parťák na zábavu, i když se nejbližší okolí a kamarádi celkem snažili. Za to bych se měl asi omluvit, ale tyhle stavy jsem se i do teď nenaučil ovládat. Po minulých zkušenostech s hovory přinášející špatné zprávy, zvonící mobil mi lehce zvedal tlak. A nervy byly tak našponované, že bych na ně mohl hrát jak na kytaru. Prostě uzlíček nervů skrývající se za sebevědomým chlapíkem s úsměvem na rtech.
Týden utekl a já se dozvěděl od paní doktorky verdikt, který mi určil, jakým směrem se v nejbližším období budu ubírat dál. Výsledek nebyl jednoznačný, ani výborný, ale ani zase tak špatný. Nádor, můj děda Lebeda, se za celou dobu absolvování chemoterapie zvětšil o pouhých pět milimetrů. Z mého pohledu to bylo nic, oproti rozměrům, kterých napoprvé dokázal vyrůst za jeden měsíc. Doktorka to už tak růžově neviděla a tak mi po konzultaci s ostatními lékaři sdělila, že mi nechají pár měsíců si oddychnout a pak udělají další kontrolní CT. Sice nárust byl minimální, ale byl a okamžité nasazení další série jedů bych nemusel unést. Na můj dotaz, jaká je pravděpodobnost dalšího růstu, mi řekla, ať si nedělám zbytečné naděje. Znělo to jako příkaz, ale já si rozkazovat nenechám ! 😉
Další vyšetření jsem měl podstoupit až v prosinci, další tři měsíce nejistoty byly přede mnou. Ale né všechny zprávy a události, které mě potkaly, byly špatné, měl jsem i positivní momenty. To nejkrásnější …co mě v tu chvíli zasáhlo, bylo narození dalšího vnuka Michala. Jak jsem držel v náručí tenhle balíček štěstí a nemohl z něj odtrhnout pohled, cítil jsem energii – a sílu bojovat dál. Tu naději nebo vnitřní sílu, kterou jsem už zase skoro ztratil.
A jelikož jsem si na začátku slíbil plnit sny a teď byl na chvíli pomyslný klid, tak jsem toho ihned využil. Na konci října jsem odletěl za dalším divem světa, tentokrát do Jordánska.
..ale to zase příště 😉
