Boj s anděly v zádech

Nedokončené chemo 2 (leden – březen 2025)

„Nedokončená chemoterapie, genocida krvinek a bílý prapor Lebedy.“
Půl roku mezi CT není klid, ale čekání na další tah – kapitola z ledna až března 2025, která v mém celém příběhu nesměla chybět.

V těchto dnech je to přibližně půl roku od posledního pokusu mi aplikovat další dávku lektvaru. Jedy proudící mi žilou, ale fungovaly na dědu Lebedu překvapivě zdárně. Bohužel rychleji než jeho, vraždily moje bílé krvinky takovým tempem, že to připomínalo genocidu. Tento závod bych prohrál, proto bylo rozhodnuto o ukončení podávání této série chemoterapie. Paradoxem bylo, že pouhé dvě třídenní aplikace jedů, v průběhu dvou měsíců, svou razancí vyrazily dech mému protivníkovi natolik, že zůstal stát a zamával bílým praporem. Možná toho taky už měl dost a potřeboval si oddychnout, získat čas a promyslet si novou strategii na mě. 🏳️

Je možné, že stále dumá, protože už dvakrát mi výsledky z CT ukázaly stejnou velikost. Pět centimetrů mi připadají dneska jako banalita, zvláště když si vzpomenu na můj první vyoperovaný nádor. Pája měl třicet centimetrů a sedm kilo živé váhy, a já si dělal srandu, že jsem porodil císařským řezem dvojčata. Při vzpomínce mi úsměv ale rychle mizí z koutku úst, když si uvědomím, že do téhle velikosti vyrostl za pouhé dva měsíce od objevení — tak agresivní dokáže být. Pak v kontextu tohoto vědomí mi moje nynější probíhající tříměsíční prázdniny mezi CT už taková pohoda nepřijdou.

Co ale chci podotknout a zmínit se, tak je nasazení sestřiček na oddělení onkologie. Už jenom fakt, že tohle prostředí na mě nedýchalo zrovna pozitivní náladou a to jsem zde byl vždy jen krátkou dobu, maximálně tři dny na lůžku. Ale andělé s věčným úsměvem na rtech zde musí být denně a sledovat naše osudy. Né vždy to je rovnocenný boj. Ony to sice vědí, ale jsou stále svou pozitivitou oporou a nápomocí nám snášet tuhle bitvu se ctí. Čekal bych, že na zádech mají velká bílá křídla, zvláště když jsem viděl, jak lítají mezi pokoji. U mého lůžka se střídaly po celý den, ať už mi aplikovaly jednu dávku za druhou, nebo se jen přišly zeptat, jestli jsem v pořádku. Pokaždé nezapomněly na úsměv přede dveřmi, i když samy byly určitě unavené. Když si uvědomím, jak psychicky náročné to je celé pro mě, nedokážu si vůbec představit tuhle dennodenní rutinu, kterou tu zvládají vykonávat. Na tohle musíte mít podle mě v sobě nějaké poslání, protože jinak člověk časem musí zákonitě vyhořet. Obzvláště, když vaše práce nakonec nemá ten požadovaný efekt a pacienti se stále vrací, sice s nadějí, ale čím dál menší. A za to mají můj neskonalý obdiv a děkuji, že mi pomohly tuhle etapu zvládnout. ☢️

Není to zrovna veselé téma, ale i to patří do života holohlavého pacoše. Sice jsem se usmíval, když mi znovu a znovu napichovaly žílu. Když jsem dlouhé hodiny sledoval kapku po kapce mířící mi do těla. I když mi praskla žíla a na ruce se mi udělala velká boule a sestřičky kolem mě běhaly a snažily se to napravit. Usmíval jsem se, i když mi opět vypadaly vlasy a nepoznával mě notebook. Říkal jsem si, že to přece jednou musí skončit. Prostě jsem tohle musel odžít. Dnes na to s odstupem času vzpomínám jako na období, kdy mi sice nebylo zrovna ouvej, ale podle lékařů, to tak muselo být. Nikdo to dobrovolně nechce podstoupit, ale někdy se život smrskne do malé kapky padající dolů. Dneska už mám opět vlasy, hustější jak předtím a všichni mi říkají jak vypadám dobře. Znamená to, že jsem „zdravý“ onkologický pacient, nebo jen čekatel? 🤔

Je mnohem lepší být hlavou v oblacích, představovat si další cestu k dalšímu divu světa. Tohle mě vždy drželo v nějakém stavu, který mi pomáhal být normální. I když jsem byl připoutaný na lůžku a hadičky ze mě trčely do všech stran, tak stačilo zavřít oči — a snít. 👨‍🦲