Operace č.3 (26.7. – 16.8. 2023)
Sotva jsem se aklimatizoval po nedávné dovolené, opět jsem ležel v nemocnici. V Motole mě zase přivítali známé tváře, od doktorů po sestřičky, tak i další personál. Za chvíli tu budu už jako doma, pamatuju si, jak mi blesklo hlavou.
Operace, no co k ní říct? Čekala mě podobná jako první, jen Jája naštěstí nebyl ještě tak obrovský, jako jeho starší brácha. Tentokrát jsem neměl přijít o žádný další nadbytečný orgán, tak to měla být taková pohodovka, pár dní pobytu tady a hurá domů. Vždyť už jsem to znal, byl jsem jak ostřílený veterán, nemohlo mě nic zaskočit. 😉
Kdybych v té době tušil, jak moc jsem se mýlil. 🙁 🙁 🙁
Probudil jsem se na JIPce, bylo to jak dé javu. Hadičky kam jsem se podíval a jedinná změna byla v tom, že jizva tentokrát vedla napříč přes břicho. Od této chvíle jsem mohl tvrdit, že jsem chtěl spáchat harakiri, ale na poslední chvíli mě asi zachránili. 😀 Byl jsem pobledlý asi jako ta svíčková, co mi jednou z hadiček proudila výživa do těla. Když přišel můj operatér, sdělil mi, že se operace víceméně zdařila a Jáju se podařilo odstranit. Jen, jak byl nalepený na žaludek, tak při odstraňování se ztenčila stěna žaludku natolik, že tam vznikla při sešívání dirka, která musí postupně zarůst. Proto jsem měl o další dvě hadičky nebo dreny navíc, které měly za úkol odsávat z obou stran, aby hojení bylo rychlejší. Řekl mi, že to je normální, abych neměl obavy, do pěti až deseti dnů to mělo být v pořádku. Jen mi kladl na srdce, abych si s tím drenem, vytaženým z boku břicha, nic neudělal.
Takže můj pooperační pobyt na oddělení JIPu začal celkem positivně, měl jsem tzv světlo na konci tunelu, že to nebude tady opět tak dlouhé. Poučen z minulých pobytů, jsem byl i celkem vybaven. Čtení knihy či časopisů, sledování filmů na notebooku se sluchátky na uších, to byly nyní činnosti, s kterými jsem se snažil zabít nekonečné hodiny, které tu plynuly opravdu o poznání pomaleji. Po pár dnech jsem musel podstoupit další malý zákrok, kdy mi pod rentgenem aplikovali nosem hadičku, vedoucí až pod žaludek. To proto, aby se výživa dostala do střeva a díky tomu, moje tělo dostávalo, to co nyní, tak nutně potřebovalo. Nebudu popisovat, jaká slast to byla, ale z očí mi tekly slzy ještě i po příjezdu zpátky na pokoj. Řekl jsem si, že tohle už nikdy nechci zažít. Nyní jsem měl z každé nosní dírky hadičku, skoro jak slon kly. 😀 😀 😀
Né vždy máte to štěstí, že máte na pokoji pohodového spolupacienta. Ani mě se tohle nevyhnulo a bohužel tahle zkušenost mě celkem dost pobyt zde znepříjemnila. Starší pán, říkejme mu třeba pan Topinka, dělal svým chováním doslova peklo, jak doktorům a sestřičkám, tak mně, ležícícího vedle něj. Zlomy jeho chování a nálad, křik a brek, do toho věčné dávení, to mi, postupně na něj v sobě, vypěstovalo doslova averzi. Věčně jsem se bránil tím, že sluchátka jsem měl na plné pecky, jen abych nic neslyšel a tím se tady sám nezbláznil. Jeden večer se mi, i díky tomu, udělalo nevolno a bohužel jsem i částečně vyvrhl nedávno aplikovanou hadičku.Tu mi poté museli vyndat a druhý den mi jí aplikovali znova. Když jsem se opět, doslova vyřízený, vrátil na pokoj, řekl jsem doktorovi, že chci okamžitě na jiný pokoj, jinak se tu zblázním. K mému údivu mi vyhověli a já se ocitl, jakoby pro mě do té doby neznámé, v zóně klidu.
Z jednoho jsem se dostal, ale můj čas se tu pořád prodlužoval. Každý den mi vizita tvrdila, jak musíme počkat, že to je normální, ale časem se to samo zalepí. Den se míjel za dnem a já pomalu začínal chytat depku. Pořád stejné, nic se neměnilo, jen to samé ujišťování. Nebýt kamarádů a známých, kteří mi sem tam zpříjemnili na chvíli pobyt, tak jsem asi ležel už na psychiatrii. 😀
Asi po 14 dnech se mi stala ve sprše malá nehoda. Při zvedání z křesla jsem si nechtíc zasekl hadičku drenu o kolečko a tím jsem si ho trochu povytáhl. Skoro jsem bolestí omdlel, ale to bylo to nejmenší. Když pak přišel přivolaný můj doktor k lůžku, chvíli se mi to snažil, bez nějakého lokálního umrtvení, vrátit zpátky, to byla teprve pořádná bolest. Nakonec to vzdal a dren celý vytáhl ven, s tím, že další den, mi ho budou muset pod CT aplikovat znova. To bylo to, co se stát nemělo, ale bohužel, stalo se. 🙁
Divné ale bylo, že než mi ho stačil vyndat, přestal mi mezi tím téct sekret z rány. Druhý den, mě odvezli na CT, aby mi drén znova zavedli. Skoro jsem se modlil, aby to nebyla potřeba, třeba přijdou lékaři s jinou, lepší možností. Podvědomě jsem ale tušil, že to je asi nereálné, ale člověk se chytá jakékoliv naděje. A tak jsem měl při projíždění CTčkem ruce zaťaté v pěsti, až jsem měl určitě bílé klouby. Poté přišla sestřička, že je dnes hotovo, že je to divné, ale zdá se, že nic mi neprotéká, tudíš drén zavádět nebudou. Koukal jsem na ní a nemohl tomu uvěřit, říkal jsem si, že asi opravdu existuje něco mezi nebem a zemí. Nejvíce mě pak pobavil doktor, který radostně přiběhl za mnou na pokoj, se slovy, že jsem zázrak přírody. Protože tohle ještě nezažil, aby se díky tomu, že jsem si sám tu hadičku povysunul, dírka vlastně podtlakem sama zalepila.
Teprve nyní se to začalo měnit k lepšímu. Po dvou dnech, kdy se doktoři stále ujišťovali dalšími kontrolními vyšetřeními, že je to opravdu v pořádku, jsem se nakonec dostal na normální oddělení. Po sedmnácti dnech jsem si uvědomil, při pohledu z okna, že vidím nebe a slunce. Taková banalita a tak málo k radosti mi stačilo. Dokonce jsem mohl po dalších dvou dnech jít ven na vzduch, to už bylo pro mě jako pohádka. Sedět venku, sice pořád ještě s hadičkami z nosu, vyhřívat se na sluníčku a pozorovat hemžení lidí všude okolo.
Zkrátím to, po 23 dnech jsem opouštěl nemocnici. Jako znamení, že už tady nemám být, bylo to, když se kolem páté ráno otevřely dveře pokoje a sestry přivezly pacienta. Známý hlas mě okamžitě vrátil z polospánku do těžké reality, tohoto prostředí. Ano, pan Topinka byl zpátky a já věděl, že už tady určitě nemám co dělat. 🙁
Do této doby to byl asi můj nejdelší pobyt v nemocnici, pokud nebudu počítat v dětství, kdy jsem díky epidemii žloutenky ležel dobré tři měsíce. To ale čas dávno, v mé mysli, milosrdně smazal, takže to nepočítám. 😀 S úsměvem jsem si uvědomil, že jsem vlastně netušil, co budu dělat o prázdninách až se vrátím z dovolené. Jája mi to vyřešil a jen jsem doufal, že tentokrát, díky doktorům, už to je vyřešeno napořád.
Tak mi držte palce 😉
🫶💕