děda Lebeda (8/2023 – 2/2024)
Po poslední operaci jsem měl před sebou opět nový začátek, novou naději, že tentokrát to už bude dobré. V rekonvalescenci jsem opakoval to samé, jako poprvé, proč taky měnit něco, co fungovalo. 😉 Nejdříve krátké a pomalé procházky s Chárlím, které jsem se snažil postupně natahovat. Vyfasoval jsem hromadu nutridrinků, abych náhodou nezhubl ještě víc. Začal jsem chodit na rehabilitace s krční páteří, abych opět eliminoval závratě a motolici, která se mi po operaci opět vrátila. Prostě taková pohodička, na co bych si vlastně měl stěžovat, důležité bylo, že žiju.
V září proběhlo první kontrolní CT vyšetření, popravdě ani jsem neočekával, že by mělo být něco špatně, na to bylo opravdu moc brzy. Doktor mi v Motole tvrdil, že to je na dobré cestě, vypadalo to, že obavy jsou zbytečné. Další CT požadoval u nich v nemocnici, na konci ledna, aby se na to mrkli jejich odborníci. Odjížděl jsem celkem spokojený, i když už jsem věděl, jak vrtkavé vše může být. 🙁
Povzbuzen dobrými výsledky jsem na nic nečekal a začal ihned hledat další cíl, ze seznamu divů světa. Po dlouhém bádání a hloubání vyšla jako vítěz socha Krista v Riu, takže se budu vracet opět na americký kontinent. V cestovce byla Brazílie spojena i s Argentinou, což jsem bral jako bonus k tomu. Někdy v listopadu jsem si objednal dovolenou, zaplatil zálohu, odlet měl být necelých čtrnáct dní po CT v Praze.
Čas mi letěl jako voda, zvláště když máte pocit, že se uzdravujete. Vše zase začalo nakonec fungovat, nabral jsem sílu a dokonce i narůstal optimismus. Kopce opět přestaly být problémem, dlouhé procházky se staly denní rutinou. V mezičase jsem absolvoval pár narozeninových dárků, na které nebyl doteď čas, jako byl třeba let letadlem nebo let balónem. To víte, padesátka je většinou jen jedna, tak se letů urodilo. 😀 😀 😀
Na Vánoce už jsem byl celkem fit, teda v rámci svých možností, tudíž jsem mohl jako každý rok, pořádat výstup na místní Zámecký vrch. Tentokrát to bylo už po třinácté, moje šťastné číslo, skoro jako by to bylo znamení. V lednu měl můj čtyřnohý parťák už deset let, uvědomil jsem si jak je ten čas bohužel neúprosný. Když se dnes podívám zpětně, tak za dobu nemoci musel čas letět jako o závod.
Vyšetření CT v Praze nebylo jiné jak u nás, pro mě už rutina. Už jsem měl stejně hlavu plnou dovolené, přípravy byly v plném proudu. Telefonát s výsledky, mě zastihl vyloženě nepřipraveného, čekal bych cokoliv, ale tohle vůbec né.
Bohužel, měl jsem další nález. Přišlo mi to jako zlý sen, případně blbé déjà vu. Už potřetí. Kdyby mi tohle někdo vyprávěl, myslel bych si, že je to hloupý vtip. Zlomený a zbaven všech iluzí, jsem si vyslech verdikt o okamžité operaci. Jak myslíte, že to asi dopadlo? Ano, zase jsem doktorovi řekl, že to nepřipadá v úvahu, protože opět odlétám. Paradoxně, už ani nebyl překvapený, takže jsme se dohodli, jako minule. Až se vrátím, tak podstoupím ihned další náročnou operaci. Nejsem to já klikař?
Takže po Pájovi a Jájovi si na mě dosedl nakonec i děda Lebeda. Paráda 🙁
