Tak je to tady. Kamarád mě ráno odvezl do nemocnice, sotva jsem už byl schopen chodit. Rutina, už to znám. Opět příjem, administrativa, pak čekání na lékaře, který mi vzal vzorky na covid. Jediný rozdíl byl, že jsem odmítl čekat někde na chodbě čtyři hodiny a řekl jsem si o lůžko. Asi sami viděli, že bych to nezvládl, tak mi mé přání splnili. Na pokoji jsem usnul a asi po poledni mě vzbudili, s velkou slávou, že nemám covid. Jak překvapující, když jsem ho měl, před necelým měsícem. 😉 Pak následoval převoz na lůžkové oddělení. Teď jsem byl oficiálně přijat a byl zařazen na druhý den k operaci. Konečně…..
Večer za mnou přišel doktor, který se mi představil, jako ten, co se mě zítra pokusí zbavit vetřelce. Byl celkem mladý, ale vyzařovala z něj jistota a odhodlání, udělat maximum. Vysvětlil mi situaci, co to pro mě bude znamenat, začal mi vyjmenovávat orgány, o které mohu přijít, protože se jich Pája už dotýká. Zítra jsem, jako druhý v pořadí, asi kolem desáté hodiny. Měl jsem se dobře vyspat, zítra bude potřeba, abych být silný. To se asi lehce řekne. Ale mozek jel bomby, takže prášek na spaní to jistil.
Ráno. Je to tady. Dostal jsem zelenou košilku, tu už znám. K tomu krásné bílé stahovací punčochy, po krátkém boji jsem je natáhl. Baleťák hadr 😀 . Pak přijel zřízenec a odvezl mě na cévkování. Už jsem o tomto zákroku něco slyšel, ale skutečnost předčila všechna moje očekávání. Byl to asi můj, do té doby, nejhorší zážitek, když nebudu počítat vyšetření prostaty u urologa. 😀 Každý si umí představit jednu cévku, já jsem zase unikát. Vyfasoval jsem hned dvě, jednu až k ledvině.
Orosený jsem se octl zpátky na pokoji a pln očekávání, jsem sledoval čas, kdy na mě přijde řada. Kolem desáté přiběhl operatér a vysvětlil mi, že na sále jsou komplikace s prvním pacientem. Proto se má operace odkládá na další den. Rezignovaně jsem to přijal a řekl si o něco k jídlu, abych jim do dalšího dne vydržel. Nejvíce jsem se ale obával, že cévky mi vyndají a zítra to podstoupím znova. Naštěstí né, tak posilněn tímto zjištěním, jsem si natvrdo řekl, že chci být zítra jako první. Ujistil mě, že to zařídí. A tak se stalo.
Opět ráno, pokus číslo dvě. Tentokrát už vyšel. Zřízenec, už skoro kámoš, mě odvezl na předoperační sál. Pomohl mně se dostat, přes okénko s pojezdem, na operační lehátko. Teď už si mě operační asistent veze na sál. Dochází mi, že se to děje. Tady už je šrumec, řízený chaos, nevím, kam se dívat dřív. Alenka v říši divů, už asi vím, jak se cítila. Musel jsem se sestře představit, aby prý náhodou neoperovali někoho jiného. Pak přišla další sestra, anestezioložka, ta se o mě bude starat, co se týče narkózy. Napíchla mi kanylu. Poté přišla další lékařka a ta mi vysvětlila, že mi budou muset napíchnout, do spodní části páteře, další kanylu, na podávání epiduralu, na bolest. Je to prý důležité, hlavně po operaci, trochu je ale zavádění nepříjemné. No, už jsem zažil jiné nepříjemnosti, tak tohle určitě tak zlé nebude, proběhlo mi hlavou. Posadili mě, přede mě si stoupl mohutný asistent a ten mě pak pevně stiskl, abych se nemohl v mírném předklonu hýbat. To už jsem znervózněl. A oprávněně, opravdu, do nepříjemnosti, to mělo celkem daleko, naštěstí to proběhlo rychle. Pak mě položili zpět na lehátko, připoutali mě, za ruce a přes nohy pásky, asi se báli, že si to v průběhu rozmyslím a budu jim chtít zdrhnout ze sálu. 😀
Ležím, koukám do světla nade mnou. Přišel můj operatér a podivil se, že ještě nespím. Řekl jsem, že na něj čekám, protože mám na něj prosbu. Poprosil jsem ho, že až mě bude opět sešívat, tak jestli by mně mohl na břiše vyšít buchty. 😀 😀 😀 Potěšil ho můj smysl pro humor, prý se uvidí. Dále už jen slyším sestru, jak říká, ať odpočítávám od deseti…
ok…tak teda…deset…devět…osm………………..
