Dnešní stav 6.

Nezvětšil se. Nezmizel. A život běží dál. (červen 2025)

„Dnešní zpráva z onkologie zněla: „Beze změny. Navenek to zní klidně. Ale uvnitř se stalo tolik, že to nejde přejít jen tak.“

Odložte si a posaďte se na lehátko. Jednoduchá věta, jednoduchý úkon – a přitom se toho dělo tolik. V mojí hlavě právě finišoval maraton myšlenek s nejčernější tématikou, takže jsem byl psychicky vyšponovaný na maximum.

Dnes je to čtrnáct dní, co jsem absolvoval poslední CT vyšetření. Někdy mi čas letí s neuvěřitelnou rychlostí, ale tohle bylo jiné. Jakoby si samotná situace dávala načas a chtěla si dokázat svou důležitost. Rozum mi říkal, abych se nehroutil – vždyť jsou stejně jen dvě pravděpodobné možnosti. O třetí, tedy o zázraku, jsem moc nepřemýšlel.

Po vypjaté cestě na onkologii mě přivítala prázdná, potemnělá čekárna, která jindy praskala ve švech. Skoro jsem se zalekl, že jsem si – v tom napětí – spletl termín. Ale sestřička si vzala kartičku a poslala mě čekat. Takže jsem byl správně.

Čekání netrvalo dlouho, taky asi proto, že jsem byl opravdu jediný.
Sedím na lehátku a sleduji mladou doktorku, jak se probírá mojí složkou. Bez pohledu na mě něco zapisuje do počítače – a čas se neskutečně vleče. I vteřina se mi zdá nekonečná.

Pak se najednou naše pohledy setkaly a slyším:

„Nic se nezměnilo. Je to stále stejné. Počkáme další tři měsíce.“
A otočila se zpět k počítači.

Koukám dál, v hlavě mi to šrotuje. Nějak mi tam ta informace nechce zapadnout. Takže je to dobré, nebo špatné?
Mozek, vypjatý na doraz, neumí pochopit jednoduchou věc: že se nestalo NIC.

Utekly tři měsíce od posledního vyšetření. Čas, který pro mě dřív znamenal rekonvalescenci po operacích nebo chemoterapiích. A teď? Žádná změna. Prostě nic. Jedeme dál ve vyjetých kolejích.

Až po cestě zpátky mi došla jedna věc.
Poprvé odlétám na dovolenou s tím, že po návratu mě nečeká žádná operace ani rudý lektvar.
Poprvé za čtyři roky jsem dostal kartičku s termínem kontroly s podmínkou, že si mám předem zavolat, jestli je vůbec nutná.

Jedu domů a mám před sebou další tři měsíce. Skoro jako bonus navíc.

Takže – je to dobrá zpráva?
Mám křičet radostí do světa?

Přiznám se, jsem tím zaskočený. Zmatený.
Je to jeden z nejlepších výsledků za poslední roky – pokud nepočítám euforii po první operaci, kdy jsem si myslel, že budu zdravý.

A teď?
Jsem vyhozený s nadějí ven. Dělej, co umíš.
Třeba jsem opravdu ten další pacient, který posune to zatracené procento přežití trochu výš.

Byla by to krása. Škoda, že mi v hlavě stále zní ještě jedna věta doktorky:

„Musíme vás hlídat. Je to taková časovaná bomba.“