Operace č.1 (31.3.2021)
Probuzení. Abych se přiznal, taky to mám rozmazané. Ale vím, že to bylo někde v odpoledních hodinách, myslím kolem 16 té. Chvíli se člověk rozkoukává, zaprvé jsi zmatený a pod léky a zadruhé, vlastně ani nevíš, kde jsi. Po chvíli mi došlo, že jsem v nemocnici na JIPu a jsem po operaci. Ale nejdůležitější bylo jedno. ŽIJU.
Ten den jsem vlastně prospal. Jen mi bylo sděleno sestrou, kdo vše volal. Doktor něco říkal, že operace dopadla dobře a ať spím dál. S tím jsem, v tom okamžiku, neměl problém a upadl do kómatu dál. Druhý den. Apríl. To už jsem se naplno probral do reality. Pořád kolem mě někdo byl, sestry, doktoři, vizity a stále se něco dělo. Kromě povinného měření tlaku, teploty a dalších údajů, stále pípaly přístroje, kterými jsem byl doslova obklopený. K nim jsem byl napojený snad až 8-mi hadičkami různých velikostí. Cyborg hadr 😀 , tak nějak jsem se cítil. Hned ráno, přišel můj operatér, aby si prohlédl své životní dílo. Od hrudníku, přes celé břicho, jsem měl nalepenou náplast, po jejím stržení se objevila jizva. Byla sešitá kovovými sponkami, vypadaly jak malé mašličky. Jen 29? Asi na mě šetřili. 😀 Co mě okamžitě zarazilo a zklamalo, byla skutečnost, že mi doktor nevyšil ty buchty, o které jsem ho požádal. Prý příště, no nevím.
“ Takže nakonec 7 kg, třicet centimetrů.“ slyším, jak mi s úsměvem říká. No, přišlo mi břicho úplně propadlé, ale že porodím císařským řezem dvojčata, to by mě nenapadlo. „Bohužel jsme museli odebrat pravou ledvinu, část střeva ……, ale jsem přesvědčený, že jsme to úspěšně zvládli. Nádor je pryč, komplikace nepředpokládáme. Ostatní je teď na vás.“ pokračoval doktor. „Děkuju“..nic jiného, inteligentního, sofistikovaného, ze mě nevypadlo. Jsou to borci, jsem šťastný, že jsem se dostal sem, problesklo mi hlavou.
První den, eufórie, druhý den už realita. Oslabený, ale živý, to jsem měl pořád na mysli. Jeden z doktorů mi řekl, že bych tak, za týden, mohl domů. Dost mě to překvapilo, ale taky dost vlilo krev do žil. Od té chvíle, jsem se snažil, aby to tak dopadlo. Když mi bylo nabídnuto, jít do koupelny po svých, samozřejmě jsem to musel zkusit. Šlo to, sice mi musely sestry přistavit nákupní košík z Lidlu, ale krok za krokem, jsem nákup nakonec zvládl. Nejsem přece žádná padavka 😀 . Jídlo. No, první dny jsem dostával jen svíčkovou s osmi, podávanou hadičkou, tak jsem si nazval umělou výživu. Přece jenom, na steaky jsem měl ještě krátce sešité střeva. Posléze, ale přišel na řadu „vyhlášený motolský bujón“. Servírovaný v kovové míse s poklopem, po otevření neskutečně zavoněl, to je pravda. Poté, už to nebylo tak žhavé, kolem bujónu to jen proběhlo a nejspíš, vekým obloukem. Ale jak chutnal. Po měsíci, kdy už jsem skoro nic nepozřel, to byla velká lahoda, dodnes s láskou vzpomínám. 😀 Už další den doktoři, s optimismem vlastním, mi předepsali pevnou stravu. A hádejte co, byla to bramborová kaše s rozemletým masem. Porce jak pro vola, pomalu jsem si lžičkou uždiboval, až jsem to, vůl jeden, nakonec skoro celé zblajznul. Večer jsem poznal, jaká blbost to byla. Bolestí jsem myslel, že si vytrhám všechny hadičky, abych mohl běžet obsah žaludku zvrátit. Nejlepší bylo, že doktoři mi pak skoro vynadali, protože jsem to neměl snist celé. A proč mi to sakra dávali? Prostě srandisti tady, příště jim na to už neskočím. 😉
Postupně hadičky mizely, nakonec mě z „all inclusive“ přesunuly sestry na standartní pokoj. A tady už to byl sešup. Po dvou dnech mi ráno doktor při vizitě říká, že mám vše v pořádku. Tak jsem mu navrhl, že to můžu ležet doma, když už nic neberu na bolesti. S podivem souhlasil a já druhý den mohl jet domů.
Odjížděl jsem s optimismem. Pája byl někde na zkoumání ve sklenici s lihem a já „relativně zdravý“..Tak jsem se cítil a doopravdy tomu i věřil…
