(12/2022 – 7/2023)
Kde jsem to skončil naposledy? Jo, už vím, u těch lepších zítřků. Čas plynul, proběhly další vánoční svátky, zase Nový rok a pomalu se přiblížilo výročí mé první operace. Prostě jsou to dva roky, kdy jsem haproval na pomyslné hranici mezi životem a tím druhým. Ano, uteklo to. A přitom možná jsem si to dodnes doopravdy pořád ještě nepřipustil. Pochybnosti v hlavě jsem měl samozřejmě pořád, každý mi známý symptom, mě vracel v myšlenkách do tohohle mého nelehkého období.
Mezi svátky jsem se konečně odhodlal k dalšímu kroku a rozhodl se, že mé další kroky, za divy světa, povedou sice stejným směrem, ale o trochu výše, než minule. Poletím do Mexika, kde na mě čeká pyramida Chichén Itzá. Našel jsem a objednal zájezd, zaplatil jsem si zálohu a pomalu se začal na další dobrodružství, nejenom mentálně, připravovat. 😉
V březnu jsem podstoupil další vyšetření na CT, už skoro jako mazák. 😀 Sestřičky si vás už pamatují, dokonce jménem, tak to jsem musel teda být asi případ. 😀 Ale hlavní bylo, že na následné kontrole v Motole mi doktor vítězoslavně řekl, že to je vše na dobré cestě, protože po nádoru není ani vidu natož slechu. Muselo být slyšet i v Peru, jak mi spadl kámen z hértze.
Trochu mi sice pořád vyšiloval tlak a má motolice se pořád neměnila, tak mě to nakonec dostalo i do rukou neurologa. Paní doktorka mě proklepla a to doslova a nakonec mi řekla, že jsem, jak jinak, po stránce neurologie, úplně v pořádku. Když jsem se jí snažil oponovat, tak jako náplast na mé obavy, mi alespoň zařídila magnetickou rezonanci hlavy. Se slovy „stejně v tý hlavě nic nemáte“ , mě odeslala do jiných rukou. Vyšetření jsem absolvoval poprvé, nebyla to taková rychlovka, jako na CT. Trochu hlučnější a delší pobyt v kovovém tunelu, naštěstí s negativním výsledkem. Jak mi předpovídala doktorka, v hlavě mi nic nenašli, teda kromě mozku. 😀 😀 😀
Paradoxně mi začaly zabírat rehabilitace krční páteře, které mi pomalinku začaly mé motolice korigovat. Konečně jsem se mohl podívat nahoru a nejít skoro do mdlob, stejně jako rychlý pohled do stran. Takže fajn, na tlak jsem si jakž takž zvykl, tohle bylo také na dobré cestě. Moje procházky s Chárlím a výstupy na kopce jsem zvládal bez větších problémů. Skoro jsem si už nasazoval ty pomyslné růžové brýle, protože to vlastně bylo vcelku fajn, na tu bídu před tím. K tomu se pomalu začal blížit termín mé dovolené, začátek července byl už co by kamenem dohodil. Přípravy finišovaly, nová cestovní taška se už plnila a cestovatelská horečka začala působit. 😉
Ještě jedna maličkost nastala, kterou jsem bral v té době fakt už jako banalitu, kontolní vyšetření na CT. V úterý, týden před odletem, rutina přece. Ve čtvrtek mě v autě na parkovišti v Děčíně, kde jsem dokupoval věci na dovolenou, zastihl telefonát: „Dobrý den, onkologie Ústí, bohužel máte nový nález, zavolejte si do Prahy a domluvte si další postup“.
Růžové brýle byly rázem ve vteřině víte kde…. 🙁 🙁 🙁
