7/2023
Jestli mě někdo pozoroval, tak musel mít hodně smíšené pocity. Chlápek sedící v autě na parkovišti, který vehementně mlátí pěstmi do volantu a přitom viditelně křičí do prostoru. Je asi i štěstí, že to není slyšet. A podle výrazu v obličeji a ronících slz by se dalo říct, že to není nic příjemného, co ho zrovna zasáhlo.
I teď si ten okamžik jasně vybavuju, dokonce se mi do očí tlačí slzy. Nejsem na to hrdý, ale ta síla toho sdělení, mě totálně srazila opět na zem. Slova ze mě lítala, emoce jsem nemohl zastavit, tak moc jsem byl v té chvíli na to sám. Zachvátil mě pocit, že všechno končí, zděšení s beznadějí, protože už nic vlastně nemá smysl. Nevím už jak dlouho toto trvalo, ale seděl jsem tam i notnou dobu po téhle katarzi, bez myšlenek, jen totálně zlomený. Nakonec slzy vyschly a slova došla, srdce a tep klesly na snesitelnou mez.
Trvalo mi, než mi mozek opět začal racionálně fungovat. Teorie o tom, že to je omyl, jsem tentokrát ani nebral v potaz. Proč já jsem vytěsnil, protože na to nemám, ani v dnešní době, rozumnou odpověď. Začal jsem hledat mobil a v něm kontakt na sarkomovou poradnu. Po chvíli jsem volal na kartotéku, kde mě přepojili na oddělení, tam by měl zrovna můj chirurg sloužit. Nezastihl jsem ho, měl právě operaci, tak jsem mu, u ochotných sestřiček, nechal alespoň vzkaz. Bylo mi slíbeno, že se mi co nejdříve ozve. Bez dalších emocí jsem pak nastartoval auto, moje nákupy právě přestaly mít smysl. Odjel jsem nějak domů, cestu si určitě nevybavuju, jen myšlenky.
Doktor se ozval druhý den, v pátek. Omluvil se, že volá až teď, protože si vyžádal obrazový záznam vyšetření z CT a teprve nyní to prokonzultovali s místním odborníkem na sarkomy. Podle jeho slov, byl i on překvapený velikostí nového nálezu a hlavně, že se objevil až za 26 měsíců. V době, kdy jsme si mysleli, že už to je v pořádku. Pak mi sdělil, abych v pondělí přijel a ke konci týdne podstoupím ihned operaci, termín už má rezervovaný. Řekl jsem mu, že nepřijedu a pak jsem dodal, ať se nezlobí, ale raději odjíždím do Mexika. Chvíli bylo ticho a pak mi odpověděl : „A víte co? Máte pravdu, jeďte. Užijte si dovolenou a naberte sílu, budete jí pak potřebovat. Ihned po dovolené přijedete sem a operaci uskutečníme následně.“
Vlastně jsme se domluvili na všem dopředu. Ihned druhý den po příletu v úterý, budou odběry a předoperační vyšetření a na termín operace jsme se domluvili na čtvrtek za týden. Takže přesně týden po návratu z dovolené nástup do nemocnice. S tímhle jsme hovor uzavřeli a já měl víkend na to, abych to, před odletem, ještě nějak zpracoval. Pak mám 14 dní na to, abych svojí sílu opět někde našel a začal si nějak zase věřit.
Nebylo to lehké, hlavně to opět musím říct dětem. Po mé minulé zkušenosti se mi do toho vůbec nechtělo, ale na druhou stranu chápu i jejich strach o mě. Nebudu to tady moc rozepisovat, ale absolvoval jsem tyhle rozhovory už bez nějaké vnitřní síly, nebylo to lehké a o emoce nebyla nouze. Vlastně jsem to musel bagatelizovat, vždyť jednou už jsem to dal, tak proč by to tentokrát mělo být jiné. Samozřejmě se to ve mně vše pralo, ale bylo to tzv. „menší zlo“, snesitelnější pro všechny.
V neděli jsem dobalil batoh, bylo to mnohem jednodušší, než minule. Přece jenom letím z tepla, ještě do většího vedra, tak co bych vlastně potřeboval. A přece jenom mi teď některé věci a starosti přišly opravdu zbytečné..
Brzy v noci odjíždím a nad ránem odlétám.. sice i s Jájou.. 🙁
……México, listo para la aventura 😉
