Manuál na raka.

Zaručený recept na život a jiné pohádky (září 2025)

Sedím v parku na lavičce, je krásně, svítí slunce, po modré obloze plují bílé mráčky a já cítím ten vnitřní klid. Všude okolo mě pobíhají usměvaví lidé, hrající si buď se svými čtyřnohými kamarády různých ras, nebo hlídají skotačící malé děti. V duchu si předříkávám svou mantru, jak je krásné, že jsem zdravý a nic mi nechybí. S úsměvem na rtu a šibalským mrknutím oka se vás zeptám: no není to úžasné? Takhle je to správně?

A teď… puffff!!! Obraz je pryč, realita je krapítek jinde. Začátek září a zrovna pěkně prší. „Pěkně“ nemusí zrovna znamenat krásu, ale v tom je náš jazyk kouzelný. To samé je i v tom, jak informaci sami pojmeme – je to otázka úhlu pohledu. Dětem právě skončily prázdniny a ty mé jsou skoro v půlce. Další CT se pomalu blíží. Z poslední kontroly mi v hlavě hlodá možný verdikt o příměří s dědou Lebedou, ale ostražitost stále bije na poplach. Už vím, jaké to je upnout se k naději – zkušenost s následnou bolestí mě vždy vrátila tvrdě zpátky na zem.

Za dobu mé nemoci, už to bude pět let, jsem si vyslechl plno zaručených rad, jak se z toho lehce dostat. A upřímně – kdyby to všechno fungovalo, už bych dneska měl vlastní talkshow o zázračném uzdravování. Víte o tom, že stačí na rakovinu přestat myslet, zaměřit se na něco jiného, třeba pěkného (viz první odstavec) a ta mrcha nemá šanci? Nebo když si vyřeším svoje problémy z předchozího života, najdu zdroj té svojí nemoci, tak hádejte – ano, zase budu zdravý. A pokud jsem ho našel, ale opět se mi vrátila? Tak to mi jen život říká, abych to zkusil znova a lépe. Protože život je přece dobrý učitel.

Také pokud budu pozitivní, budu mít úsměv od ucha k uchu, nebudu řešit žádné problémy a budu rozdávat lásku na každém kroku – to je další ze zaručených návodů, kdy nemoc nebude mít žádnou šanci. A úplný top zážitek jsem měl v kostele, kde jsem se ptal faráře, jestli bych mohl vylézt do věže a rozhlédnout se po okolí. Mezi řečí mi řekl, že pokud budu pokřtěn, tak budu spasen. Protože pak budu i uzdravený. Udiveně jsem skoro vykřikl, že jsem netušil, jak jednoduché to je a proč mi to proboha ještě nikdo neřekl. Místo schodů do věže (což mi nebylo nakonec umožněno) jsem tak dostal možnost stoupat přímo do nebe.

Děkuji všem za rady. Ale příště, až se uvidíme a budete se mi snažit takto poradit, možná si všimnete v mém pohledu něčeho jiného. Tyto „zaručené“ rady už přecházím s nadhledem, s šibalskou jiskrou v oku a s jedovatou slinou na jazyku. Zkuste si jít chvíli v mých botách a jsem přesvědčený, že už takhle mluvit nebudete. Věřím, že v tomhle nejsem jediný, protože člověk procházející stejnou cestou by mě pochopil.

A tak po cestě jdu dál. Ano, snažím se nemyslet na nemoc, ale ta mrcha je schovaná v podvědomí. Sem tam mi hodí klacek pod nohy – jen abych nebyl zase tak moc pozitivní. Nevěřím moc na zázraky, ale určitě někde v hloubi duše doutná plamínek naděje. Dobře schovaný, aby ho nemohl lehce sfouknout nějaký negativní impulz, třeba další špatný výsledek z vyšetření. Usmívám se a dělám silného, humor (převážně černý sarkasmus) ze mě srší. Ale klidně se přiznám: pak mě rozsype jakákoli zmínka o dalším odchodu spolubojovníka.

Tam totiž žádný sarkasmus nepomůže. Tam je jen ticho.
Oči k nebi moc nezvedám, protože mám závratě – a než bych našel víru, dřív bych spadl na zem. 😀

Každý den je dar, říká se to. Snažím se ty dny využít na maximum, jak mi to situace dovolí. Proto i mé cesty po světě jsou vzdorem všemu. Pomáhají mi doslova nemyslet a posílat negativní myšlenky do patřičných končin.

Fajn, asi se úplně neřídím vašimi radami a nejsem zrovna nejlepší žák života. Ale je mi to jedno. Jdu si za svým – navzdory tomu, jaký výsledek mě čeká.

„Takže dědo Lebedo, klidně čekej za rohem. Já mám ještě cestu před sebou.“

⏬ „Jestli vám chybí v mém manuálu ještě nějaká perla moudrosti, šup s ní do komentáře.“ 😉 ⏬