Na cestě kamsi.

Možná už nikdy. A právě proto teď. (07/2025)

Někdy mám pocit, že jsem jak v rozjetém vlaku.
Plný dojmů, zážitků, chutí žít. A někde přede mnou – nejasně, ale nepopiratelně – číhá zeď.
Nevidím ji přesně. Nevím, jak daleko je. Ale vím, že tam je.

Po návratu z Indie a Nepálu ve mně všechno ještě kvasí. Na vlastní kůži jsem pocítil střet kultur. Letěl jsem kolem Mt.Everestu. Cákal se v řece se slonem. Sjížděl peřeje, které se netvářily úplně přívětivě. A u každého z těch okamžiků mi běželo hlavou:
„Možná už nikdy.“
A hned na to:
„A právě proto teď.“

Najednou je všechno tak hmatatelné. Ostré. Skutečné. Neodložené.
Nečekám už na „až“. Vím, že nic z toho už nemusí být – a není samozřejmé. Ani já sám.

Ale jaký je návrat do ticha? Do vakua tří měsíců před dalším CT, kdy nevíš, jestli jsi v pohodě, nebo před další výhybkou.
Jsem vyčerpaný. Tělem, hlavou, duší. Vycucaný jak citrón v čaji, a přesto pořád stojím. Tvářím se normálně. Usmívám se.
Sice uvnitř melu z posledního, ale jsem pořád tu. 😉

Potkal jsem v Indii muže, žebráka s potvrzením od státu, že je nemocný a smí žebrat. Přišel za mnou několikrát. Nejdřív jsem ho odmítal, ale byl opravdu neodbytný.
Tak jsem vyhrnul triko, ukázal mu svoje jizvy a řekl, že mám rakovinu.
Chvíli na mě nechápavě koukal – tuhle reakci určitě nečekal. Pak se usmál a pronesl, že už jsem zdravý.
S úsměvem jsem mu dal dolar a řekl, že nejsem, a odešel. Pomyslel jsem si, že možná jsem na tom hůř než on. A víš co?
On se vrátil a chtěl mi ten dolar vrátit.
To jsem nečekal zase já. Zastyděl jsem se a dolar odmítl – ten určitě zase potřeboval víc on než já.
Jeden z naší skupiny, co to viděl, mi pak mezi řečí řekl:
„Máš velké srdce.“
A to mě dojalo víc než cokoliv jiného. Protože to by přece udělal každý… nebo ne?

Často mám pocit, že to, co dělám, je obyčejné.
Jak říkám – dělám to, protože mi nic jiného nezbývá. A pak následně prostě vypouštím myšlenky a pocity na blog.
Ale čím dál častěji si uvědomuju, že právě tohle možná vůbec není obyčejné.
Že každý, kdo přestane čekat a začne opravdu žít, už vlastně dělá něco výjimečného.
A možná, že i takové nic může být obrovské.

Dnes už vlastně ani nevím, jestli bojuju s rakem, nebo s nedostatkem času.
Je najednou toho tolik, co bych chtěl prožít, zkusit, vidět, dotknout se, ale…

Jedno, ale vím jistě:
Jedu. A tenhle vlak už nezastavím.

A protože mám ty pomyslné „prázdniny“ a Vy nyní jedete zprostředkovaně se mnou, zahltím Vás zážitky z dalších dobytých divů světa. A nejenom z nich.
Těšte se. 😉