Saniťák si pro mě dojel s křesílkem až na pokoj. Když zjistil, že mohu sám chodit, tak mi venku u sanitky nabídl, ať si sednu k němu dopředu. To jsem ocenil, protože ležet vzadu jsem si nedovedl představit. Chtěl jsem i řídit, ale to, pro mě z nepochopitelných důvodů, jaksi zdvořile odmítl. To prý už bych chtěl moc 😀 . Ale koho by nelákalo, řídit sanitku s řvoucími majáčky a hnát si to ulicemi Prahy. Eufórie z jízdy opadla při první terénní nerovnosti, kdy se mi ozvaly stehy. 😀 😀 😀 Ale co, jedu domů.
Myslím na to, jak teď už vše zase bude v pořádku, jsem vlastně zdravý, tak o tom všichni doktoři mluvili. Dobře, nějaká rekonvalescence asi být musí, počítám tak 14 dní a pak začnu pracovat. Přece jenom to prý byl náročný zákrok pro tělo, tak si chvilku odpočinku zaslouží. Všechno bylo tak nějak růžové, modré nebe, svítilo slunce a bylo už celkem teplo. Vždyť už je jaro, sníh mezitím slezl i u nás na severu. Při příjezdu k paneláku, jsem ze sanitky vyskočil jako jura, teda tak jsem si to myslel. Jestli mě ale někdo viděl, určitě to vypadalo radikálně jinak. Došel jsem ke schodišti a pln odhodlání, jsem vyrazil do druhého patra. Pěšky. Zkrátím to. Po zaklapnutí dveří a upuštění tašky s věcmi z nemocnice na podlahu, svalil jsem se do postele a vysílením jsem, na dobré dvě hodiny, usnul. Tady mi došlo, že to asi není úplně tak happy, jak jsem si myslel. 😉
Moje lékařka mě přivítala, ale skoro jsem měl pocit, že nejdříve spatřila ducha. Časem mi prozradila, že při mé poslední návštěvě, už nevěřila, že to zvládnu. Ale to mě samozřejmě podcenila, protože, kdo jiný, než já, by to měl už dát? 😀 Mezi řečí mi navrhla, ať si zařídím lázně a hlavně si zažadám o důchod. Koukal jsem na ni, co tím jako myslí. Vždyť jsem zdravý a nic mi není, tak jak bych měl o něco žádat. Tvrdila mi, že po tak náročném a obsáhlém zákroku, je to zcela normální. S úsměvem na rtech a optimismem mým vlastním, jsem to odmítl.
Rekonvalescence probíhala pomaleji, než jsem očekával. Ano, byl jsem na tom znatelně lépe, než před operací. Ale to už jsem jel na poslední energii, co jsem z těla vyždímal. No a teď? Popravdě, pořád únava, až mě to donutilo po poledni lehnout a spát. Jasně dát si dvacet, je přece normální, ale já vytuhl i klidně na dvě hodiny. Cesta k lékařce, byla pro mě neskutečně vysilující, podotýkám, byl to pro mě, jen hloupý kilometr. Jakýkoliv výkon byl vlastně pro mě najednou překážkou. K tomu se mi přidalo i to, že jsem ztrácel rovnováhu a lítal mi tlak nahoru a dolů. Postupně jsem začínal i jíst, takže jsem časem přestal vypadat, jak z reklamy na hlad. Ono ztráta přes dvacet kilo, za necelé dva měsíce a skutečnost, že jsem se od operace neoholil, způsobila, že mě dost lidí nepoznalo. Takže, vše velmi pomalu, krok za krokem. Úspěchy se dostavovaly velmi zvolna. Asi po dvou týdnech jsem zašel s dcerou na zahradu za Chárlím. Chvíli dělal uraženého, jakobych tam nebyl, nakonec mě málem porazil. Což v tom okamžiku nebyl takový problém, protože jsem se vesele motal dál. Vzpomínám, že první kilometr s ním byl komický, protože se pořád ohlížel, kde se courám, na což nebyl zvyklý. Většinou jsem ho musel pobízet já, ale to se postupně zlepšovalo. A tohle se stalo pak mým plánem. Den ode dne ujít víc, dokud se nedostanu do formy. Přece jenom, chci se dostat na Machu Picchu, no a tam je to navíc i o jiných nadmořských výškách. Tak nějak jsem se na to upnul, což mi pomohlo překonávat všechny problémy, které se postupně objevovaly.
Asi po měsíci doma mi začlo docházet, že prostě věci nejdou tak, jak bych si přál, i když jsem se snažil. Nakonec jsem se nechal doslova přemluvit, doktorkou a přáteli, k tomu, že jsem si o důchod požádal. Třeba něco malého vyjde a mně to vytrhne na čas trn z paty. Stejně mi maximálně přiznají jedničku. Jaké bylo moje překvapení, když mi přiklepli ihned invaliditu třetího stupně. Asi jsem na tom byl mnohem hůř, než jsem si sám přípouštěl. K tomuto jsem si mohl zažádat i o průkaz ZTP. Při sepisování žádosti, mi tamější úřednice, mezi řečí řekla, ať se nezlobím, ale že na 95% to nevyjde. Řekla mi asi tohle: „Nemáte šanci, protože na invalidu vůbec nevypadáte.“ Napadlo mě, že asi tu mají šablonu typického invalidy, do které jsem se, z jejího pohledu, zrovna nevešel 😉 . Njn, asi vypadám pořád dost dobře, tak uvidíme. Asi za dva měsíce, mně, ta samá úřednice, podávala s úsměvem nový průkaz. To jsem nejspíš, už jako typický invalida vypadal. 😀
Takže jsem invalida, no, ale jak jsem říkal na začátku, žiju……
