Vetřelec na palubě.
Kde jsme to skončili? Jo, už vím, 5 let života. Popravdě, ihned jak to doktorka vyslovila, poznala z mého výrazu, že to asi s upřímností trochu přehnala. Chápu, že asi je už otrlá, ale já tuhle pravdu slyšel poprvé a nějak jsem jí odmítal příjmout. Snažila se to napravit, takže druhá věta byla daleko příznivější. „Dobře teda, maximálně deset let, ale to budete mít mezitím recidivu.“ Jistě chápete, že jsem byl ihned o mnoho klidnější, zvláště proto, že jsem vůbec nevěděl, co ta recidiva je. 😀
Na mé námitky, že mi má doktorka tvrdila, že nemám v krvi ty markry 😉 , takže to nádor být nemůže, mi bylo jasně vysvětleno, že tenhle typ nádoru je nemá. Ale ještě se prý nemám doma věšet, bylo by to předčasné.
Vlastně, to pak mělo jít, podle jejich představ, jak po drátku. Dostal jsem termín na odběr vzorků na biopsii, pak následně jsem měl podstoupit operaci. Záleželo také na tom, co mi vyjde, zda to bude nádor zhoubný činezhoubný. Učitě nezhoubný, kdo by taky chtěl ten druhý, že. Odcházel jsem s plno dalšími informacemi, popravdě řečeno, plno z nich mi jedním uchem šlo tam a kam následně se poděly, se neodvážím spekulovat. 😀
Cestu domů si vybavuju opět jen matně. Akorát co si pamatuju, tak okamžik, kdy mě divný zvuk kol vrátil zpět do reality. V tom okamžiku jsem totiž na dálnici koly najížděl do sněhové vrstvy u prostředních svodiel. Naštěstí jsem bravurní pilot, 😀 takže to dopadlo dobře. Ale pro jistotu mě dále už vozili kamarádi, za což jim jsem moc vděčný.
Poté nastalo to čekání…Ano čekání na termín, protentokrát na odebrání vzorků pro biopsii. Bohužel si ještě asi všichni pamatujete, co v té době hýbalo celým světem. Ano, byl to COVID 19…a hádejte, kdo ho samozřejmě chytil. Jasně, Stanley nebyl vyjímkou a abych to neměl jednoduché, tak průběh mě opravdu připoutal k lůžku. No nejsem to klikař? Nevím, jestli, už v té době, má imunita byla silně v háji, ale oslabilo mě to natolik, že po skončení jsem se skoro znovu učil chodit. Co s člověkem udělá, jak to dnes někteří zasvěcení s oblibou říkají, pouhá viróza. 😉
Možná vás teď ale napadá, co to má jako vše společného s názvem téhle kapitoly. Pokusím se to jednoduše vysvětlit. Popravdě, jak se člověku jednou začnou hlavou honit myšlenky, které tam jsou už pořád a nemůžete se jich nikterak zbavit, tak slovo rakovina se mi začalo zdát, skoro jako sprosté slovo. Proto, abych ho nemusel použít, ale mohl o tom mluvit, tak jsem si svého vetřelce pojmenoval. A sami uznejte, že jsem to vyřešil originálně.
„Pája“ už není takový smrťák. 😀 😀 😀
