Asi za měsíc a půl po operaci jsem byl opět v Motole. Tentokrát za úplně jiných podmínek. Doktor, co mě operoval, mě vítal s úsměvem. Dělal si srandu, jaký atlet ze mě je. 😀 Čekaly mě konečné výsledky z histologie Páji. Jak se dalo čekat, tak potvrdily prvotní odhady a opravdu to byl zhoubný dediferencovaný liposarkom. Výhodou je, že nemůže mít metastáze, nevýhodou zase, že se může vrátit. Doktor mi nastínil další způsob léčby. Vlastně, díky tomu, že mi vzali vše, čeho se Pája dotknul, tak následná léčba spočívala jen v důsledném sledování. Ozařování, případně chemoterapie, by prý neměla smysl, protože na tento typ sarkomu to nefunguje, možná tak z dvaceti procent. Nastavili mi kontroly na CT každé tři měsíce a odeslali mě do péče onkologie v Ústí nad Labem. Měl jsem se šetřit a hlavně si užívat nového života. Odjížděl jsem opět celkem positivně naladěn.
Po týdnu na to, jsem se ocitl na zmiňované onkologii. Překvapila mě plná čekárna pacientů, zase jsem měl pocit, že tam nepatřím. Přijal mě celkem mladý lékař, probíral se opět všemi mými zprávami. Požádal mě, ať si lehnu na léhatko a přistoupil ke mně. V ruce měl pravítko, zelené třiceticentimetrové, jak ve škole. Čekal jsem, co bude dělat. Najednou mi začal pokládal to pravítko na mé holé břicho, nejdříve podélně, pak příčně, zkoušel různé možnosti. Koukám na něj vyjeveně, co blbne. Pak z něj vypadla sofistikovaná věta: „Můžete mi sakra říct, kde jste ten nádor měl? No sestři, pojďte se podívat, si z nás v té Praze dělají srandu.“ Ha ha ha, to jsem se teda nasmál. 😀 Na samé vtipálky narážím, koukám, pořád. Po této vtipné vložce, mi sdělil, že bude nejlepší, když nasadíme podpůrnou chemoterapii. To jsem se ihned ozval, že z Prahy mám jinou informaci, žádnou chemoterapii nemám podstoupit. Bylo vidět, že jsem ho dost zaskočil, ale trval jsem si na svém. Odcházel jsem s tím, že mě budou sledovat. Jsem ode dneška oficiálně onkologický pacient. 😉
Rekonvalescence začala mít výsledky, začal jsem i pomalu chodit do kanceláře a už jsem se odvážil i ke klientům. Nemusel jsem alespoň myslet na blbosti, práce přiměla mozek využívat kapacitu, konečně na něco jiného. Pomalu se můj život začal vracet do normálních kolejí, pokud teda pominu mé omezení, která se radikálně nezlepšovala. Rychlá únava, motolice, kolísavý tlak a zhoršení zraku, s tím jsem se učil žít, bral jsem to postupně jako normální stav. Dalo se to, v rámci možností. Můj čas se mi smrsknul na období mezi CT, sarkomovou poradnou v Praze a onkologií v Ústí. Samozřejmě jsem v hlavě měl i obavy, toho se člověk jen tak nezbaví. Ale s každým novým, kladným výsledkem z CT, se tyto obavy, velmi pozvolna, rozplývaly. Dokonce i na těchto, pro někoho nepříjemných místech, dali se zažít veselé chvilky. Jedna z nich byla třeba, při jednom probíhajícím vyšetření na CT. Když skončilo, tak za mnou přiběhla sestra a tak, nejistým, vyděšeným hlasem, se mě zeptala, jestli nemám ledvinu, že jí nenašly. Bylo vidět, že má odpověď, že jsem si myslel, že už dorostla, jí úplně neuspokojila. 😀 😀 😀
No, můžu si snad taky dělat srandu, vždyť do teď vtipná byla jen protistrana 😉
